Bez jediné dotace vybudovala rodina Hančových ve Vraňanech nedaleko Prahy farmu specializovanou na prodej jahod.
Člověk potřebuje mít rodinu, mít pro koho žít, to je důležité. Rozhovor o obyčejných věcech.
Už jako začínající novinářce jí kolegyně poradila, aby psala o jídle. Z její rubriky v magazínu Marianne se postupně zrodil samostatný časopis Apetit, který vedla. V roce 2007 uznávané gastroexpertce Haně Michopulu vyšla první kuchařka Zpátky domů. Pak psaní na chvíli opustila a vrhla se na obnovování tradic zemědělských trhů. Z toho vzešly i další dvě kuchařské knihy Recepty z farmářského trhu podzim–zima a jaro–léto. A založila si i vlastní podnik – chlebíčkárnu Sisters. „Chtěla jsem vzít náš domácí poklad a dát mu novou podobu, vystavět ho od začátku znovu,“ popisuje. A jak se budovala naše dnešní láska k jídlu? ení to až tak dávno,…
Stali jsme se hříčkou v rukou lékařského systému a farmaceutické lobby. Přijdete k doktorovi, proženou vás kolečkem, aby byla jistota, že se něco nepřehlédlo, a nakonec vás systém vyplivne s lékem, který ve finále může spíš ubližovat než léčit. „Přitom – nemoc je příběh. Vysoký tlak je příběhem o vás, o vašem způsobu života, práci, rodině, výživě, prostředí, ve kterém jste. Ale doktora váš příběh vůbec nezajímá. V jeho čekárně už sedí dalších třicet příběhů,“ říká farmaceut Richard Pfleger. Naše povídání není radostným čtením. Je výpovědí o době, ve které žijeme. Obžerství, kterému propadáme. A systému péče, který je před zhroucením – pokud…
Jeho jídlo je v podstatě hlavolam. Dáte si sousto a začnete bádat, co to vaše chuťové pohárky vlastně registrují. Je to spíš slané, nebo trochu do kysela? Jak to, že list kadeřávku, který je zjevně osmažený a krásně křupe, neztratil barvu a nechutná… smaženě? Opravdu z toho cítím jehličí? Není to už trochu šílená kombinace? Radek Kašpárek se šílených kombinací nebojí. Rád jde až na hranu, mdlé ho nebaví, zajímají ho extrémy, výrazné chutě. Jejich spojení cítí v hlavě podobně, jako někdo dokáže slyšet uvnitř vlastní lebky tóny dřív, než je z notového papíru zahraje orchestr. Takže pojďme na to: Jak přemýšlí michelinský…
Z letmého pohledu do jejích starých tréninkových deníků se vám udělá až slabo – to přeci nemůže nikdo zvládnout. Jarmila Kratochvílová ano. Sama říká, že si pamatuje, jak se v ní cosi zlomilo, naučila se být na sebe tvrdá. Zvládala kruté denní dávky. V součtu naběhala stovky a stovky kilometrů. Běhala ve vodě. V oranici. Na štěrku. Za jediné dopoledne třeba osmnáct třístovek. Často se zátěží. Posilovna. Za rok dokázala navzpírat 750 tun. Dřela. Dřela. Dřela. Roky čekala na úspěch. A dodneška poslouchá hlasy, které tvrdí, že její rekord, který zůstává nepřekonán už třiatřicet let, nemohl být čistý. “Já to vidím tak, že náš…