KomentářeKomentáře odpovědných lídrůKomunityOdpovědní lídřiOdpovědný životTémata

Aleš Šlechta: Co přát k Vánocům kolegům? Svobodu, aby si ji uměli vychutnat

“Já a řada mně podobných budeme v těchto dnech stolovat se svými spolupracovníky. Na ubrusech bude chvojí a jídlem se budou prohýbat stoly vybraného restauračního zařízení. Družné hovory přeruší zacinkání o skleničku a touha přednést vánoční přání.” O tom, co letos přát ze všeho nejvíc, píše Aleš Šlechta, šéf společnosti Galvamet, ceněné za společenskou odpovědnost i filantropii.

Nikdy jsem tak intenzivně nevnímal, jak by mělo vypadat mé vánoční přání spolupracovníkům. Spíš to je už věkem a letitou schopností, vidět věci kolem sebe s odstupem. A díky tomu mě asi našla i vzpomínka z roku 1973.

ČTĚTE: KVIDO ŠTĚPÁNEK: JSOU LIDÉ, KTEŘÍ SI ZASLOUŽÍ NAŠI ÚCTU. LUDVÍK KREJČÍ BYL JEDNÍM Z NICH

Můj otec byl voják a tehdy měl o vánocích službu. Jeho rota měla sto kluků ve věku kolem dvaceti let a jen málo z nich dostalo opušťák, aby mohli strávit Vánoce s rodinou či přáteli. Těch sto kluků bylo na Štědrý večer i mojí rodinou, protože otec mě vzal do kasáren s sebou.

Vzpomínám na vyrovnané stoly s bílými ubrusy, chvojí na stolech a mísy plné bramborového salátu. Vepřové řízky měly nadstandardní velikost, nebyla to obvyklá rozklepaná flaksa. Po recitaci pokrokového svazáka a hudební vložce měl nastat čas mého otce. Vánoční proslov k obráncům vlasti v odloučení.

Co přát letos lidem k Vánocům? Ilustrační foto: Shutterstock

Co přát letos lidem k Vánocům? Ilustrační foto: Shutterstock

Nepamatuji si z něj vůbec nic. Na co si však vzpomenu, je smutek. Jako malý kluk jsem pro ně byl asi vzpomínkou na bratry nebo jejich dětství a cítil jsem chlapskou náklonnost. Dodnes si pamatuji na tu touhu, kterou měli po domově. Byla to velmi citlivá situace. Dokonce si někteří se mnou povídali jako s mladším sourozencem, na to se nezapomíná.

Můj otec je proslovem nezaujal. Pomalu se začali vytrácet na pokoje, číst dopisy od milých a najít si kout, ve kterém by mohli být sami sebou a s myšlenkami na své blízké. Mě tehdy vojenské Vánoce fascinovaly.

Ta uniformita, týmový duch, atmosféra síly, takt, ve kterém se všechno odehrávalo, bylo v tom něco dominantního, a jako malý kluk jsem to vnímal. Po více než čtyřiceti letech si před naším firemním Vánočním večírkem vzpomínám na ten večer.

Já a řada mně podobných, budeme stolovat se svými spolupracovníky. Na ubrusech bude chvojí a jídlem se budou prohýbat stoly vybraného restauračního zařízení. Družné hovory přeruší zacinkání o skleničku a touha přednést vánoční přání.

Až jim budu přát, budu myslet na nejen na ně, ale i na otce. Jistě tehdy klukům přál světový mír, a aby zbraně mlčely. Možná i plnění střeleb nebo mluvil o odměnách pro vzorné vojáky. O čem mám mluvit já, když většina slov v našem podniku již dávno padla.

Jak se cítili o Vánocích 1973 kluci, kteří nedostali opušťák a trávili Vánoce v kasárnách? Foto: archiv Aleše Šlechty

Jak se cítili o Vánocích 1973 kluci, kteří nedostali opušťák a trávili Vánoce v kasárnách? Foto: archiv Aleše Šlechty

Stále mluvíme a je to pořád dokola. Stejná slova, stejné sliby, stejná přání. Pouze doba je jiná, letopočet vyšší. Jinak vidím, že my lidé jsme nepolepšitelní.

ČTĚTE: ZAMYŠLENÍ ALEŠE ŠLECHTY: TAK JSEM SI VZPOMNĚL NA ČLOVĚKA… MĚL PŘEZDÍVKU DAN

Ale už jsem o tom přemýšlel. Budu jim přát svobodu. Aby s ní uměli pracovat a žít. Aby ji uměli používat i vychutnávat. Budu jim přát neznásilňování člověka a slušnost okolí. Budu jim to všechno přát a sám jim dám tento dárek. Tu zprávu, že svobodným člověkem jsou. Možná se jich budu ptát, jaký že je to pocit o tom znovu uvažovat. A předem si to napíšu. Je to moc silné téma.

Budou to vánoce roku 2015.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Anketa: Ovlivňují změny klimatu vaše podnikání a jaká opatření zavádíte?

Následující článek

Klasické, bezlepkové i raw. Dortárna Kateřiny Löserové jede

Šlechta Aleš

Šlechta Aleš

Majitel společnosti Galvamet je muž tělem i myšlením. Manžel a otec dvou dospělých dětí. A také majitel několika krav a ovcí, jednoho psa a šesti firemních pávů.
Sám sebe charakterizuje jako introverta, jehož největší zálibou je kombinovat chvíle, kdy je s lidmi, a pak zase není. Rozhodně je to ale vyznavač myšlení Tomáše Bati a stejně jako on je přesvědčen, že největší hodnotou je vlastní příklad. A že vždy jde začít znovu. Společnost Galvamet byla oceněna loni filantropickou cenou Via Bona pro malé a střední firmy a letos už podruhé získala ocenění TOP Odpovědná malá firma.