CharitaKomunityNeziskový světOdpovědný životTémata

Bezpřístřešníci. 50 osudů (z) ulice na 290 stránkách knihy terénního pracovníka

Pracoval pro Armádu spásy, pracuje pro Rubikon, spolupracuje s Nadějí a řadou dalších organizací, které pomáhají lidem bez domova. Petr Freimann jako terénní pracovník poznal bezpřístřešníky při své práci důkladně. A jejich osudy přenesl do Příběhu (z) ulice. Zda kniha ve finále vyjde a padesátikoruna z každého prodeje podpoří konkrétního člověka na ulici, záleží i na vás. Podpořit můžete projekt do 26. prosince na Hithitu.

Známe je všichni. Postávají před sámoškou, sedí v tramvaji, leží v parku. Ale známe je? Padesát příběhů psaných rukou sociálního pracovníka vnese trochu světla do šedi, která tuhle partu kočovníků života obklopuje.

Sedmadvacetiletý Petr Freimann, vysoký, hezký, usměvavý muž by mohl dělat cokoliv. Kdyby ho možná v dětství nezasáhl příběh postižené kamarádky, která zemřela na rakovinu, byl by úspěšným manažerem nebo podnikatelem. Nějak ale tenkrát jako dítě tu nespravedlnost nepobral, a proto ve finále vystudoval na Univerzitě Karlově obor Studia občanského sektoru, který se na neziskový sektor zaměřuje, a vrhl se pomáhat těm, nad nimiž leckdo (bohužel) spíš ohrne nos – lidem bez domova.

ČTĚTE: NA MYŠLENKU DÁT PRÁCI LIDEM BEZ DOMOVA MĚ PŘIVEDL SYN, ŘÍKÁ ŠÉF ČESKÉHO SIEMENSU EDUARD PALÍŠEK

Po měsících strávených  v Praze terénní práci s bezpřístřešníky, jak jim říká,  jejich příběhy napsal. Vzniklo 290 stran živých dialogů, osudů, nadějí i beznadějí lidí, z nichž nikdo neplánaval, že zůstane bez koruny v kapse na ulici, která je sice plná lidi, ale většina z nich raději odvrátí hlavu.

Foto: archiv Petra Freimanna

Foto: archiv Petra Freimanna

Ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové Milena Černá hodnotí jeho projekt hodně vysoko. “Tak zasvěcený pohled do světa lidí bez domova a střechy nad hlavou tu ještě nebyl. Navštívila jsem v posledních dvaceti letech desítky konferencí o bezdomovectví, přečetla jsem desítky knih. Ale musím říct, že ještě nikdy nikdo ze znalců nesáhl tak hluboko.”

Kniha je výjimečná i ilustracemi, kterými ji doprovodila Freimannova kamarádka Lenka Deutchová. I videem, které knihu provází, v něm zase hraje Barbora Hrzánová.

Podpořit projekt a koupit si knihu můžete na portále Hithit.cz do 26. prosince, vězte, že padesátikoruna z každé prodané knihy půjde na pomoc konkrétnímu bezdomovci.

A než tak učiníte, dejte si kousek z příběhů už dneska. Tento je zážitkem samotného autora knihy. Zkusili byste si to také?

Malý úvod k velkým zážitkům… /z pera Petra Freimanna/

Naposledy jsem se podíval na předpověď počasí na dnešní noc a zavřel jsem počítač. Tři až čtyři stupně nad nulou. Je teprve brzké odpoledne, ale už teď se za oknem co chvíli zimou roztancují větve stromů, které lemují ulici. Lidé na zastávce se choulí do kabátů a mě čeká noc plná prázdných kroků. Už když jsem si začal dělat první zápisky o našem zimním putování noční Prahou, kdy jsme jako terénní sociální pracovníci pomáhali bezpřístřešníkům, věděl jsem, že si chci noc v ulicích zkusit taky.

Petr Freimann v podání Lenky Deutchové

Petr Freimann v podání Lenky Deutchové

Ani ne tak pro pocit toho, co člověk bez zázemí zakouší, jako spíš pro vnímání toho, jak se k těmhle poutníkům života stavíme my. Bylo by naivní si myslet, že jedna přetrpěná noc po MHD nabídne člověku zkušenost a vhled do běžné situace bezpřístřešníků, ale i těch dvanáct hodin je dost na to, aby si člověk uvědomil, kolik věcí už si ani neuvědomuje…

*
Natáhl jsem si černé podvlíkačky a na ně jsem oblékl děravé džíny. Řekl bych, že jsem byl taková střední třída bezdomovce. Outfit dotvářely lehce děravé tenisky a velká šedivá mikina s kapucí. A žlutá igelitka, plná barev, žádný vybledlý secondhand. Pod mikinu jsem si vzal hrdinsky termotriko a na něj ještě rolák, neb tři stupně jsou tři stupně. Venku se prohnala tradiční březnová vánice, což mi sebralo trochu elánu.

Do kapsy jsem zmuchlal občanku a drobné na celodenní lístek do MHD. Ve skrytu duše jsem totiž doufal, že mě nějaký bodrý tramvaják nebude chtít pustit do tramvaje a já mu tím lístkem vypálím rybník. Nakonec mě pustili všichni.

Šest hodin odpoledne. Čas jít.

*
Venku je pořád ještě plno světla. Jdu přes park a na kalhoty a mikinu si dělám malé šmouhy z hlíny. Obličej mám zahalený kapucí a těkavě koukám kolem sebe, aby mě nikdo nepoznal. Trochu se za sebe stydím. Už jenom pocit toho, že ten bezpřístřešník jakoby jsem, ve mně budí nutkání koukat kolem sebe a pozorovat, kdo na mě i takhle kouká. A každý cizí pohled ve mně budí pochybnost, co si o mně ti lidé vlastně myslí. Jsem, nebo nejsem?

Už po pár krocích si uvědomuju, jak nejisté ty kroky mám. Přitom má v sobě každý z nich jistotu, že zítra tahle hra skončí a já se vrátím domů. I teď se můžu vrátit domů, vždycky mám možnost úniku. Já ano… Kupuju si lístek a přijíždí první tramvaj. Devítka, mám jistou hodinu v teple, až do Řep. Z Řep zase až na Spojovací. Ty dřevěný sedadla jsou hrozně nepohodlný. Nastoupím a se svěšenou hlavou si co nejrychleji sedám.

Ve velké klokaní kapse, co mám na mikině, svírám malý zápisník na všechny myšlenky téhle noci. Už po pár minutách v kapse marně hledám mobil a s výsměchem sám sobě se přesvědčuju o tom, jak moc jsem tou věčnou svázaností s ním zblbej. Nakonec, okolo desáté hodiny, končím na Hlavním nádraží. Je mi zima, a tak si v tomhle o poznání větším teple nádražní budovy prohlížím výlohy místního knihkupectví. Stále dokola.

Pak mě osloví postarší muž, evidentně připitý. Zve mě na pivo. Je mi zima a tak jeho nabídku neodmítám. Ťukneme si. Za chvíli z něj vyleze, že je to žena. Teda ještě ne úplně, ale blíží se to. Přeju mu hodně zdaru a utíkám na právě přijíždějící tramvaj. Už je mi zase zima. Proč se v zastávkách pořád otevírají všechny ty dveře sakra? Je před půlnocí, a já začínám mít strach, neb se tím blíží i konec pravidelných linek.

*
Vystupuji na Andělu. Nemám peníze na jídlo a mám hlad. A taky nemám dost odvahy ptát se lidí, aby mi na tu večeři přispěli. Bezprizorně tak chodím od vchodu do nákupního domu až po Kentucky a koukám na všechny ty tváře, co si žvýkají večerní svačinku. Jako by nebylo nic snazšího, než přijít, objednat, zaplatit a jít. Říkám si, že to bez jídla jednou přežiju a že to bude snazší, než se pokoušet si něco ukořistit. Ráno přijdu k lednici a můžu začít luxovat. Ještě notnou chvíli sbírám odvahu a nakonec začnu přeci jenom oslovovat kolemjdoucí. O příspěvek na večeři…

ČTĚTE: CELÉ HRAČKÁŘSTVÍ KOUPILA FILANTROPKA Z NEW YORKU. DĚTI BEZ DOMOVA BUDOU MÍT VÁNOCE

Je to sranda. Teda sranda to není ani trochu, ale sledovat všechna ta herecká představení, ladné otočky a výmyky. Nevydělal jsem si ani halíř… Jedna věc mi po téhle etudě ale v notýsku přeci jenom zůstala. Ti, kteří mě odmítli, byli fajn. Ale ti, kteří mě neviděli a pro které jsem byl vzduch… To mě trochu bolelo, i když by mě to asi bolet ani nemuselo. Říct promiň, nebo ignorovat to, že na té ulici vůbec kdo stojí. Pro některé jsem byl prostě neviditelný…

*
A pak jsem se šel alespoň podívat dovnitř, do toho smíchovského ráje nákupů. Být v tomhle stavu na světle a pod září reflektorů, bylo v tu chvíli snad ještě horší, než ta vlezlá zima.

*
Vzpomněl jsem si na tu paní, která nastavovala obličej teplému proudu vzduchu, který proudí u vchodových dveří. Stoupnul jsem si na její místo a nechal se taky trochu prohřát. Nejdřív mnou projela zimnice, jako když vlezete promrzlí do teplé vany a pocítíte náhlý třas. Tak blažené to bylo. Čekal jsem na tramvaj. Přijela devítka, poslední. Je zima. Nejdřív jsem si říkal, jak jsou ty dřevěné sedačky nepohodlné, teď jsem za ně rád. Je to alespoň trochu tepla, na které se pak při čekání na konečné neskonale těšíte. Dělají to podle mě naschvál, tramvaj dojede na konečnou a další jede až za dobrou půlhodinu. Kdo to má vydržet?

Později jsem trochu zmoudřel a vystupoval jsem před konečnou, abych stihl tramvaj, která z depa odjíždí o pár minut dřív, než přijíždí ta, ve které sedím. Ještě devět minut? Třesu se zimou. Na zastávce cvičím, pobíhám. Snažím se zahřát. Přijíždí tramvaj, sedám si a zase se roztřesu. Člověk si takhle nemá šanci odpočinout, je pořád v zápřahu. Chvíli v tramvaji, chvíli na zastávce. Nikde nemáte šanci si prostě lehnout a mít klid. Pořád ve střehu.

Pak nastoupil nějakej buzík a přes půl tramvaje si hvízdnul: „Hele, je tu bezďák!“ Z celé noci jsem spal sotva půl hodiny. Neuvelebil jsem se a hlavně jsem pořád sledoval, co se kolem mě děje. Tyhle lidi mě taky trochu děsili. Připité hloučky omladiny mě sledovaly a já se paranoidně připravoval, že na mě můžou jen tak ze srandy skočit.

Ilustrace: Lenka Deutchová

Ilustrace: Lenka Deutchová

Pak si nade mě stoupnul nějakej žirafí pán, viděl jsem mu jenom nohy. Měl je jak dva kmíny a ještě s nima pořád motal, jak měl naváto. „Můžem jít někam jinam, kde nesmrdí ten bezděs, bite?“ dělal dojem na slečnu, co tam stála s ním.

*
Zavřel jsem oči. Poslouchám, co se kolem mě děje a v tom rozjímání si začínám vybavovat spousty milých příběhů, lidí i míst. Je to hrozně fajn snění, najednou vidím tolik věcí, na které bych si jinak asi těžko kdy vzpomněl. Zabíhám do vzpomínek i představ, do všeho hřejivého. Pak jsem oči otevřel. Poloprázdná tramvaj mi rázem připomněla, jak daleko od toho všeho jsem. Bylo to zvláštní.

A víte, co jsem vnímal úplně nejvíc? Že všichni tihle noční lidé, kteří se mnou cestovali, nebo já s nimi, měli nějaký směr a nějaký cíl. Všichni někam mířili. A když máte kam mířit, pravděpodobně máte i kam patřit. A já? Bezcílně jsem se protloukal a to místo mého spočinutí jsem hledal marně. Je to tak i ten nejsilnější pocit, který si z tohohle večera odnáším. Že někam mířit znamená někam patřit. A že si té jistoty a těch lidí, co kolem sebe mám, možná někdy zbytečně málo vážím.

*
„Ty boty sou rozjebaný! Ty nosil asi hodně často. Pyčo, pořád!“ hodnotí můj outfit nově příchozí skupinka pártychlapců. Když vystoupí, píšu si to hodnocení módní policie do notýsku. Baví mě poslouchat cizí rozhovory. Všichni si povídají, jako bych tam nebyl. Prostě se nepočítám. Nejsem ten, kdo je bude hodnotit, jak jsou trapní, vtipní, vlezlí, nebo oplzlí.
Vždycky jsem měl hroznou chuť se probrat a reagovat na tu jejich neohroženost. O to víc, když se bavili o mně. A tak jsem dál dělal, že tam nejsem…

*
Na šestou ranní jedu domů. Stihl jsem usnout a nechat se vzbudit pánem policajtem. Byl na mě milý, opravdu. Chce se mi spát a mám hlad. Dojel jsem na konečnou.

Kousek odsud mi jede autobus až domů. Když dojdu na zastávku, vyndám si z igelitky šusťákovku a přetáhnu ji rituálně přes tu velikou mikinu s kapucí. Hned se cítím jinak, zase jako člověk. Stačilo k tomu jenom něco málo změnit. Něco, co změnilo moje vnímání situace, čím jsem se z role bezpřístřešníka, ve které jsem se viděl, pasoval zpátky do role toho průměrného pasažéra ranních linek. I kdybych jen sundal tu kapuci a odkryl tvář, a postavil se ostatním čelem, udělal bych něco, co by pro mě změnilo podmínky téhle etudy. Udělal jsem zkrátka něco, co mě vrátilo do hry. A bylo to snadné, neb stačilo říct to blahodárné:
„Jedu domů!“

ČTĚTE: NAJEDNOU MÁ PRÁCI I BYDLENÍ. RESTART FIRMY SIEMENS VRÁTIL MUŽE BEZ DOMOVA DO ŽIVOTA

*
A pak mi Léňa řekla, že jela v tramvaji a pozorovala, kolik těch bezďáků kolem ní je. Že jak četla ty moje řádky, začala všechny ty kluky a holky, co se toulaj po ulicích, vnímat. A to mi přišlo vlastně úplně nejvíc nejhezčí. Že jí ty řádky možná trochu otevřely oči. A že je možná tímhle psaním otevřu i někomu dalšímu. Nemyslím, že byste s sebou teď měli vozit do práce dvě svačiny s tím, že jednu někomu po cestě dáte, ale že když někoho uvidíte, třeba ho už jenom nepřehlédnete. Nebo na něj nebudete hned koukat skrz prsty. A toho, kdo si z něj bude dělat prdel, toho přes ty prsty naopak klepnete.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
V předvánočním období je ještě větší frmlol než jindy. Kateřina Löserová (vpravo) připravuje cukroví. Foto: Dortárna
Předchozí článek

Klasické, bezlepkové i raw. Dortárna Kateřiny Löserové jede

Kristína Félová, generální ředitelka skupiny MOL. Foto: Filip Singer
Následující článek

Kristína Félová z MOL: Ve velkých městech dnes firmy vedou válku o talenty

Petra Horáková

Petra Horáková

Petra Horáková se dlouhodobě věnuje tématu odpovědného podnikání. Byla u startu pravidelných příloh Hospodářských novin věnovaných oblasti CSR, účastní se i odborných konferencí a diskusí. Čtyři roky se věnovala projektu TOP 25 žen českého byznysu. Petra začínala svou novinářskou dráhu v polovině 90. let jako redaktorka ostravské přílohy deníku MF DNES.