Komentáře

Chci zpátky svoje tělo – 3.díl: Run girls! Run!

Sedíme s Pavlínou na karnevalu a pozorujeme děti jak hopsají. Nic jiného se ani dělat nedá, protože přes šílený ryk neslyšíme samy sebe. Kamarádka porodila svoje druhé dítě v listopadu jen asi čtrnáct dní po mně, ale na rozdíl ode mne nevypadá, že už je zase v „tom“! Já mám navíc tolik kilo, kolik váží od hlavy až k patě můj tříletý syn. A to je docela strašidelný. A přímo horor je, že s tím úplně všechny a úplně pořád otravuju.

„Co kdybychom začaly chodit běhat?“ ozve se směrem od Pavly, ačkoli poslední slovo přes „Jede, jede mašinka“ spíš odezírám. „Nemusí se to nikde rezervovat, nemusíme kvůli tomu nikam jezdit a je to úplně zadarmo…“ Ta myšlenka je vlastně fascinující. Jen nevím, jak se ztotožní s mým životním stylem, kdy úplně sama bez dětí chodím snad jen k zubaři. „No…“ odpovídám opatrně a přemítám, jak by se to dalo mezi večeří a koupáním stihnout. „Možná by to někdy v pátek šlo…“ „Můžeme i třeba, až půjdou děti spát. Klidně jen na půl hodiny…“ rozvádí nápad Pavlína, „Bylo by to pravidelný, i kdyby pršelo, prostě by přes to nejel vlak.“

Vidím nás jak běžíme v lijáku lesem. Každým došlápnutím cáká bahno. Máme větrem ošlehané tváře. Ta odhodlanost. Výdrž. Taková romantika. „Hm. Hm. Tak třeba jo. Mohly bychom začít tak za pár týdnů, až se ještě víc oteplí…“ odpovídám neurčitě.

Když se rozdají odměny maskám a diskotéka skončí, jdeme s bolehlavem domů. Děti ještě pomáhají manželovi na zahradě, já vyklidím myčku, srovnám prádlo, a připravím salát. Je šest. Večeře bude v sedm. Všechno je hotovo, děti zabavený, miminko v klidu. „Co kdybych si šla zaběhat?“ vyslovím tu otázku a už volám Pavle. Nebere to. Hledám nějaké sportovní triko. Tepláky už mám na sobě, protože posledních sedm let stejně v ničem jiným ani nechodím. Vzápětí telefon. „Nechceš si jít zaběhat hned teď?“ vybafnu.

O dalších pět minut později běžíme směrem k lesu. Do mírného kopce. Euforický pocit z toho, že se fakt běžíme se mísí s fatálním vědomím, že už teď potřebuju kyslíkovou masku. Já, nadšená sportovkyně, která nelenila vstávat na plavání před školou, na brusle před prací a místo do baru chodila lézt na stěnu. Já, která jsem to při troše štěstíčka mohla v něčem určitě dotáhnout nejmíň na olympiádu… jsem úplně nemožná.

„Začíná pršet,“ všimne si kamarádka. Páni, myslela jsem, že to už ze mě stříká pot, směju se v duchu. Ale ne dlouho. Kousek do kopce k lesu už musím přejít do chůze, abych nezkolabovala. „Jen, eh, běž, eh, dál,“ volám za Pavlou, která stihla během zimy na horách naběžkovat několik desítek kilometrů a tudíž má nesporně o dost lepší kondici. Pavlína tedy mizí v dáli, ale z temného lesa se za chvíli kolegiálně vrací. Jenže já už jsem opět v plné síle. „Znám tady jednu krátkou trasu!“ Nemusím ji přemlouvat. A už to hlavně není do kopce. Takže běžíme dál. Není to paráda mít tu možnost si takhle zaběhat? Proč jsem to za dva a půl roku, co tu bydlíme, ještě neudělala? Jo už vím, pořád jsem těhotná, nebo něco.

Někde jsem teď četla, že endorfiny se dostavují až po opakovaném cvičení. Já jsem nadšená okamžitě. Byly jsme běhat celých 45 minut! To je celkem slušný výkon na poprvé, ne? Hned bych šla další den znova. Bohužel to úplně nejde. Jestli myslíte, že je to tím, že necítím tělo, tak jo, to taky, ale především mám na patách dva obrovské rudé puchýře velikosti mexického dolaru a jediné, co obuju, jsou pantofle a holínky. A v těch se, upřímně řečeno, dost špatně běhá.

 

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Česká televize natočila Dovolenou v protektorátu - první historickou reality show u nás

Následující článek

10 tipů, jak ušetřit v kuchyni

Šumberová Vlaďka

Šumberová Vlaďka

Dříve kulturní redaktorka MF Dnes je na mateřské dovolené se svými čtyřmi dětmi. Miluje sport a pohyb a proto pro vás bude psát blog tom, jak po čtyřech porodech získat zpátky své tělo. Držte jí palce!