Komentáře

Chci zpátky svoje tělo – 5. díl: Rozháraná mysl a pozitivní motivace

A je to tady. Léto. Vedro. Od listopadu jsem si s oblečením vážně nemusela dělat starosti  a mohla si  vybírat, jestli kila na víc zakryju jenom svetrem nebo i kabátem. Teď mám ovšem problém.

Ano, dalo se to čekat. Moje kamarádka už jí například dva měsíce pouze klíčky a třikrát týdně místo tohoto gurmánského oběda raděj lítá do fitka, kde jí osobní trenérka vysvětluje, že pokud chce do léta opravdu zhubnout to břicho, měla by chodit cvičit alespoň pětkrát týdně a ani tak to není jistý. S takovým vědomím aby si šel člověk rovnou zajíst láhev vína bagetou. Ale kamarádka to nevzdává, poctivě posiluje a v delíriu blábolí něco o pozitivní motivaci.

Je prý důležité rozumět vlastním důvodům, proč se chceme do hubnutí pustit a neuškodí si tyto důvody i napsat. To jako fakt? Tak jsem zvědavá, jestli to pomůže. Protože já jsem, co se efektivního hubnutí týče ve stavu absolutní resignace. Když jsem nedávno šlápla s dobrým pocitem na váhu, zjistila jsem, že se vůbec nic nezměnilo. První facka. A pak, nemám ani moc čas o tom přemýšlet, natož se sama sobě nějak cíleně věnovat. Jsou důležitější věci přece. Ostatně ve stínu dění na Ukrajině, zemětřesení v Nepálu a syrských uprchlíků jde o marnost největší.

Ale budiž:

  • Chci zhubnout, protože nechci být tlustá.
  • Chci zhubnout, protože (vážně, nic jiného mě nenapadá) nechci být tlustá.
  • Chci si přestat zpívat „mám malý stan“, kdykoli skládám svoje vypraná trika.
  • Chci se opět vejít do svého starého oblečení.
  • Chci, abych v lidech evokovala něco jiného než „maminu“!
  • Chci, aby mi z pod oblečení přestaly vylézat špeky.
  • Chci, aby se mě manžel přestal opatrně vyptávat, jestli už takhle zůstanu na vždycky.
  • Chci být fit.

Je tam nějaký pozitivní motiv?

Faktem je, že jednu pozitivní motivaci potkávám docela často. Chodí si pro dítě do stejné školky. Říkám si, ta holka vypadá úplně jako já dřív – teda až na ty blonďatý vlasy a modrý oči. A denodenně jí to strašně sekne.

Mám chuť jí zabalit můj starý šatník. Už jsem se do toho i pustila. Začala jsem skládat ty věcičky šesta a osmatřicítky, které mi teď připadají spíš jako pro panenky na hromádku, a pak mi to došlo. Vždyť já to vzdala! Já už si a ni nepřipouštím, že bych se do toho snad někdy vešla! Tak jsem je zase vrátila do skříně. Aby se neřeklo.

Když si zcela rozumně vysvětlím, že jsem se devět měsíců dostávala na tu nemravnou předporodní  váhu, je logické, že bude chvíli trvat než se dostanu zpátky. Jenomže ono se za sedm měsíců nestalo vůbec nic, a tak nějak nepředpokládám, že do dvou měsíců mě zázračně nadbytečná kila opustí. A to je krajně demotivující.

Zároveň mi mé druhé já našeptává, že si možná moje tělo myslí, že ty zásoby potřebuje. Že si říká, bože holka, vždyť bys to s těma šedesáti kilečky všechno neutáhla! Potřebuješ mít páru, chápeš? Ok. Chápu. Chápu. Docela se tím i uklidním. Ale stejně mě to štve!

 

 

 

 

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Děti nepotřebují drahé dárky, ale čas, který jim můžeme dát

Následující článek

Seriál Dítě a smartphone - 5. díl

Šumberová Vlaďka

Šumberová Vlaďka

Dříve kulturní redaktorka MF Dnes je na mateřské dovolené se svými čtyřmi dětmi. Miluje sport a pohyb a proto pro vás bude psát blog tom, jak po čtyřech porodech získat zpátky své tělo. Držte jí palce!