CharitaCSRGenderKomunityNeziskový světOdpovědná rodinaOdpovědný životTémataVzdělávání pro život

Chtěla být pěstounkou, tak adoptovala sirotčinec. V Kongu

Nedaleko města Boma v západní části afrického Konga je relativní klid a mír. Třiadvacet děti, které přišly o rodiče, tam má ještě šanci přežít. Díky nízké, světlé budově – sirotčinci, který provozuje tamní katolická diecéze. A díky projektu Češky Markéty Debroise Naše děti v Kongu.

O Markétě Debroise jsem věděla jen to, že podporuje sirotčinec v africkém Kongu nedaleko města Boma. Vzhledem k místu jsem usoudila, že jde o zcestovalou ženu-tvrďačku. Dále jsem odhadla, že si vzala bohatého cizince a že bude asi panička, která neví, co by, a tak dává peníze na africké sirotky. Ještě nikdy jsem se tolik nespletla.

ČTĚTE: S VÝCHOVOU K FILANTROPII JE TŘEBA ZAČÍT UŽ OD DĚTSTVÍ, TVRDÍ TEREZA MAXOVÁ

Pravdivá byla jen domněnka o manželovi, který je Francouz. Pobírá ale v Česku průměrný český plat, stejně jako Markéta, matka čtyř dětí. Dokud se nevydala do Konga popřemýšlet, co by bylo dobré pro sirotčinec ve vesnici Loangu, který už v té době dva roky podporovala, byla nejdál na Kanárských ostrovech.

A samozřejmě není ani žádná tvrďačka, jde o drobnou a tichou blondýnku, která působí až plachým dojmem. “Já to sama nechápu, jak se to krásně rozjíždí a nabaluje,” rozhodí rukama na otázku, jak se jí podařilo “zblbnout” tolik lidí pro pár opuštěných dětí v dalekém Kongu. Pod křehkým obalem bude zřejmě zatraceně paličatá a cílevědomá.

Jak koupit dům v Kongu

“Trochu jako slepý k houslím,” vzpomíná Markéta na to, jak k africké problematice přišla. “V roce 2010 jsme s manželem byli na dovolené ve Francii, tam jsme se potkali s ředitelem sirotčince Jean-Martinem. Zastupoval místního kněze a zrovna měl přednášku o sirotčinci. Nás s manželem se to velmi dotklo a řekli jsme si, že bychom měli nějak pomáhat.”

Rodiče čtyř dětí spočítali, kolik z rodinného rozpočtu mohou postrádat, oslovili pár známých, a jednou ročně poslali do Afriky přibližně deset tisíc korun. Takhle to udělali dvakrát kolem Vánoc. Potřetí jim otec Jean-Martin napsal, že potřebuje koupit nový dům, protože ze stávajícího se musejí i s dětmi vystěhovat.

Manželé Debroise zburcovali známé známých, sbírku zaštítili Farní charitou v Kralupech nad Vltavou a za čtyři měsíce nasbírali nějakých dvě stě tisíc. I se zdroji bomské diecéze to na nákup nového domu stačilo. Teprve pak se na “své” sirotky jeli Markéta s manželem podívat.

Radostné prostředí bídou obklopené

“Přivezla jsem si vytištěné fotky a zkoumala, kdo je kdo,” vzpomíná Markéta na první setkání s dětmi. I když by se už od třetí třídy měly učit francouzsky, domluvit se prý dá – a to ještě jen základními slovíčky – jen se staršími dětmi. S těmi mladšími to bylo rukama nohama. Na to, aby poznala, jak žijí, to ale stačilo.

“Vstávají kolem šesté, to svítá. Poklidní kolem domu, zametou, a když stihnou snídani – což většinou nestihnou – jdou do vesnické školy, je to kousíček. Vracejí se kolem poledne, případně o velké přestávce, a snědí zbytky z předešlého dne. Po obědě pracují, nosí dříví, perou, větší holky pomáhají s vařením. Následují úkoly do školy, večeře a spát.”

ČTĚTE: MÁTE RÁDI DÁRCOVSKÉ SMS, LETOS JSTE PŘES NĚ POSLALI 30 MILIONŮ KORUN

Markéta zdůrazňuje, že možnost chodit do školy už je výhrou. Ostatně sirotčinec má jen tři úkoly: zajistit dětem střechu nad hlavou, jídlo a vzdělání.

“Psychologie dětí se vůbec neřeší, jde o to, aby přežily a měly co jíst,” říká původním povoláním vychovatelka Markéta. “V té zemi si všichni lidé prošli traumaty, sirotků je tam moc a každý se s tím musí vypořádat sám. Ty děti mají své ztráty v sobě, ale zavřou to a nevrací se k tomu.”

Naše děti v Kongu

Projekt Naše děti v Kongu podporuje sirotčinec v této zemi ve střední Africe. Dnes čítá sirotčinec 23 dětí ve věku 3 až 24 let.

V současné době se do sirotčince nepřijímají nové děti, protože diecéze nemá prostředky ani na zajištění základních potřeb těch stávajících.

V případě, že se podaří pro sirotčinec získat pravidelné finanční příjmy, otevře dveře i dalším potřebným dětem.

Přispět můžete i vy, na účet farní charity v Kralupech nad Vltavou: 3040227/0100

Markéta vzpomíná na jednu už dospělou dívku ze sirotčince. “Povídala mi, že ani neví, kdo byli rodiče, jak vypadali. Ani kolik je jí let. Říkala: Když na to myslím, brečím. Tak na to raději nemyslím a směju se s ostatními.”

Markéta je přesvědčená, že “jejich” děti jsou šťastné a užívají si přítomnosti. A vlastně i tamní dospělí se prý umějí lépe radovat ze života než my. “Je to radostné prostředí už tím, že všude jsou děti. Takže budoucnost, navzdory bídě kolem, se jeví optimističtější než tady v Evropě.”

Dvacetikoruna od školáků

Markéta brzy pochopila, že sbírání peněz na provoz je užitečné, ale že sirotčinec by bylo nejlépe vymyslet co nejvíc soběstačný. K malému obchůdku se smíšeným zbožím, který už sirotčinec provozuje, by bylo třeba přikoupit pole a zvířata a začít hospodařit.

“Před Vánoci jsme tedy udělali sbírku, podařilo se vybrat 180 tisíc korun,“ říká Markéta. I když to vypadá, že peníze chodí samy, víme, že nechodí. Kromě hodných známých manželů Debroise, naladěných na stejnou vlnu dobročinnosti (patří k nim třeba štědrá firma Kvapil), se do sbírky zapojuje také několik farností z Jižní Moravy, odkud Markéta pochází.

Děti z Konga studují také za peníze farníků z Dolního Němčí, Hluku, Bílovic a Uherského Brodu. „Jeden pán na Moravě je policista, ale původně se vyučil obuvníkem. Vyrobil tedy pro naše děti čtyřicet párů bot, nazouváků. Přemýšlíme, že vyrobí i další do obchůdku v sirotčinci,“ vypráví Markéta.

A hned vzpomíná na další lidi, kteří s projektem Naše děti v Kongu pomáhají. „Kamarádky Pavlína Řezáčová a Magda Čechlovská udělaly Kongo stánek a jezdí s ním po akcích v okolí Kralup. Zviditelňují náš projekt. Prodáváme také trička s potisky podle obrázků dětí se sirotčincem, grafička je pro nás stejně jako letáky navrhla zdarma,“ říká Markéta.

Markéta také vymyslela povedený vzdělávací program pro školy. Po přednášce, během které si děti vyposlechnou, jak se žije nejen sirotkům uprostřed chudého Konga, následuje výroba letáků. Každé české dítě kreslí letáček pro jednoho sirotka, přičemž k dispozici má jeho fotku a příběh. „Je to dojemné, když pak přijde třeba páťák s dvacetikorunou, že ji chce dát na konkrétní dítě ze sirotčince.“

A účinné, chtělo by se dodat. Když člověk ví, komu pomáhá, pomáhá raději. Nemá ale někdy také Markéta Debroise chuť řádně zahýbat osudem vybraného sirotka?

„Jsou děti, ke kterým mám bližší vztah než k ostatním,“ přiznává. „Kdysi jsme dokonce chtěli dítě do pěstounské péče, ale dostat dítě z Afriky, to vyjde skoro na milion korun. Na to jako rodina nemáme. Tak mám místo toho adoptovaný celý sirotčinec,“ říká.

ČTĚTE: LIDEM VE RWANDĚ DOBROVOLNÍCI Z HOCHTIEFU POSTAVILI LÁVKU PŘES ŘEKU URURUMANZA

„Samozřejmě, že si v Africe hlavně musí pomoci sami. Ale vymlouvat se na to nemůžeme. Když se narodíte a matka vám při porodu umře a otec pak umře taky na nějakou nemoc, tak moc nezmůžete. Potřebujete aspoň malou pomoc, a pak se můžete rozvíjet. A my tu pomoc můžeme dát.“

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Rostya Gordon-Smith: Příběh poštovní známky a rychlovarné konvice

Následující článek

Hotel z Mikulova bude bojovat ve světovém finále o zeleného Oscara

Jana Patková

Jana Patková

Dříve se jako novinářka specializovala na cestování, byla šéfredaktorkou magazínu Koktejl a magazínu Cestopisy, natočila několik dokumentů pro TV cyklus Cestománie.
Po narození syna se poněkud usadila, jako šéfredaktorka rozjížděla časopis Revue 21. století a stejný post vyzkoušela i v Libereckém deníku. Její srdeční záležitostí už je několik let regionální čtvrtletník pro Liberecký kraj "Véčko", který vede.
Oč exotičtější byly její cesty do světa, o to více ji baví objevovat nevšední příběhy s pozitivním nábojem doma. Baví ji hory ve všech ročních obdobích, knihy a její rodina.