CharitaCSRDiverzitaEditorský výběrKomunityNeziskový světOdpovědný životTémata

Kdo by si ještě před rokem myslel, že UNICEF rozbije stany v Evropě, ptá se Pavla Gomba

Tmavovláska s velkýma očima vede českou sekci UNICEF už šestnáctým rokem. Ve třinácti lidech, kteří v Česku pro organizaci, jež pomáhá už sedmdesát let po celém světě dětem, získala neziskovka loni na dvaasedmdesát milionů korun. Většinou od obyčejných lidí, dárců, z nichž mnozí posílají stokorunu měsíčně. Pravidelně. Přesto byla Pavla Gomba loni zaskočena. Nejprve přílivem sympatií lidí, kteří soucítili se zemětřesením postiženým Nepálem, a pak se zlobou lidí, která se zvedla v polovině roku, když vypukla uprchlická krize.

Myslela, že bude pracovat v bance, bude mít spoustu peněz a velkou kariéru. A ve finančním světě opravdu úspěšná byla. Ale pak strávila půl roku v Africe, a když se vrátila, zjistila, že už má na život trochu jiný pohled. Namísto nástupu do renomované poradenské firmy, zvolila UNICEF. A ani po šestnácti letech by “firmu” nezměnila. Snad jen znovu pomýšlí na to, že se na nějakou dobu do Afriky vrátí…

ČTĚTE: LETOS POJEDEME S DĚTMI A ČESKOU FILHARMONIÍ KONCERTOVAT NA ŠLUKNOVSKO, ŘÍKÁ IDA KELAROVÁ

Jednačtyřicetiletá Pavla Gomba sleduje, jak se mění svět a jak místa, kde ještě včera nebyla pomoc UNICEF třeba, nyní humanitární programy intenzivně potřebují. “Kdo by si ještě v roce 2014 řekl, že UNICEF rozbije stany v Evropě?,” ptá se.

MY89: Ovlivnila nějak vlna uprchlické krize v druhé polovině loňského roku přízeň dárců UNICEF? Ohrozilo to nějak vaše akce, dostávali jste dotazy?

Pro nás byl loňský rok trochu jako na houpačce. První polovina byla z hlediska fundraisingu velmi pozitivní. Češi velmi dobře reagovali svými dary na zemětřesení v Nepálu, ale i trvalé programy šly dobře.

A pak v červenci, když propukla uprchlická krize, se něco zlomilo. Na léto vždy plánujeme kampaň na získání nových pravidelných dárců. Máme ten program za patnáct let vyzkoušený, vždy fungoval. Ne tak loni.

Děláme také  “face to face” kampaň v ulicích, a ty reakce byly špatné. A na televizní spot, na který v lednu i v únoru lidé reagovali skvěle, v létě  desetinásobně méně. Nasadili jsme náš historicky nejlepší spot s obyčejnou ženou, která mluví o tom, jak je fajn pomáhat. A reakce byla stejná, nulová.

V zoufalství jsme dokonce vytvořili nový spot s českými osobnostmi a reakce byla opět téměř nulová. Uvědomili jsme si, že spotem to nebude.

MY89: Zjistili jste proč?

V té době jsme začali dostávat hodně ošklivé maily, ani ne telefonáty, prostě maily. Dokonce jsem si zřídila ve schránce složku s názvem Obzvlášť výživné a některé věci nedokážu ani vyslovit.

Ale obecně lidé psali, proč by měli pomáhat, když z toho dítěte v Africe nakonec vyroste migrant, který přijde k nám, všechno nám vyjí a my umřeme hlady. Dokonce jsme dostávali maily, že by bylo nejlépe ty lidi hned po narození zabít, shodit na ty země atomovou bombu a podobně.

Pavla Gomba (41) Pochází z Ostravy. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, po škole pracovala na dánské ambasádě, poté v nizozemské obchodní komoře. Od roku 2000 je ředitelkou české sekce UNICEF. Vydala knihu Slyšíte nás? s příběhy dětí z Afriky a Asie. Je rozvedená, žije s přítelem a papouškem. A ráda jezdí do Bhútánu. Foto: Lenka Hatašová

Pavla Gomba (41). Pochází z Ostravy. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, po škole pracovala na dánské ambasádě, poté v nizozemské obchodní komoře. Od roku 2000 je ředitelkou české sekce UNICEF. Vydala knihu Slyšíte nás? s příběhy dětí z Afriky a Asie.
Je rozvedená, žije s přítelem a papouškem. A ráda jezdí do Bhútánu.
Foto: Lenka Hatašová

Nemyslím si, že by se to lidem, kteří tohle dokážou napsat, najednou urodilo v hlavě. Spíš zjistili, že nálada je taková, že to klidně mohou říkat, napsat, že je to OK.

MY89: Setkali jste se někdy předtím s takovou vlnou odporu?

Od roku 1991 ne, a když tak to bylo v řádu jednotek mailů za rok. Jeden, dva, tři. To je normální. Ale když už těch lidí je dvě stě za měsíc, o něčem to svědčí.

MY89: Co myslíte, že k tomu přispělo?

Určitě k tomu přispěl i mediální obraz uprchlíků. My víme z terénu a ze statistik, že třetina uprchlíků jsou nezletilí, ale na fotkách a v televizi byli všude jen mladí muži. A přispěli k tomu i někteří politici, kteří to využili ve svůj prospěch, když brnkali na spodní struny společnosti.

Ale pokud přepočtu loňský rok na peníze, byl příznivý.

MY89: Znamená to, že jste vybrali více než v roce 2014?

Ano. O 3,3 milionu, celkem lidé darovali téměř 72 milionů korun. Je to tím, že neztrácíme dárce. Ti, kdo podporují UNICEF, zůstávají. Zpomalilo se získávání nových dárců.

Něco trochu podobného jsme zažili po 11. září 2001. Víte, my jsme ten nápor běženců, ani teroristické útoky v Česku nezažili, ale bojíme se, uzavíráme se do sebe. A je to přirozená reakce, nikomu to nezazlívám.

Když vrcholila negativní nálada, přemýšleli jsme, zda vůbec komunikovat, že UNICEF pomáhá dětským uprchlíkům na hranicích. Ale když jsme to dali na web, ozvala se firma, že nám přispěje 50 tisíc korun.

A ještě před měsícem jsem si nemyslela, že budeme partnerem Plesu v opeře. A jsme.

MY89: Takže firmy se ozývaly, že pomohou?

Ano, Hudysport chtěl poslat zimní oblečení, Isolit-Bravo nabízel kamiony balené vody. Propojili jsme je přímo s našimi kolegy na hranicích.

MY89: Jak jste třeba v UNICEF vnímali silvestrovské útoky na ženy v Německu?

Je třeba si uvědomit, že mezi uprchlíky jsou samozřejmě i darebáci. Ne všichni uprchlíci jsou nevinné oběti, v tom počtu je průřez celé populace. Kdyby se dala do pohybu Praha, tak by tam také nebyli jen hodní lidé.

ČTĚTE: CHTĚLA BÝT PĚSTOUNKOU, TAK ADOPTOVALA SIROTČINEC. V KONGU

Jsem v kontaktu s kolegy ze skandinávských zemí a moje kolegyně ze Švédska mi v létě říkala, jak je pyšná na reakce lidí, kteří opravdu hodně pomáhali. A teď se něco zlomilo. Ale s tím je třeba počítat a zařídit se podle toho. Na darebáky by nikdy neměli doplácet nevinní lidi, ať na straně starousedlíků, tak běženců.

MY89: Mění se nějak program UNICEF?

Mění se podle toho, jak se mění společnost a prostředí. Před rokem touto dobou bych si nikdy nemyslela, že UNICEF rozbije stany v Evropě, a stalo se. My vždy reagujeme hodně rychle a operativně.

Víte, Afrika byla loni prohlášená za kontinent bez dětské obrny, dvanáct měsíců po sobě se neobjevil žádný nový případ. A na Ukrajině se dětská obrna loni naopak objevila. Takže těch problémů, které jsme si mysleli, že patří do rozvojového světa, se do Evropy valí více. Nejsou to jen uprchlíci.

Vždy budou země v Africe a v Asii, kde bude potřeba dodávat pitnou vodu, dětskou výživu a léky. Ale obecně je těch zemí, kde je to třeba, méně.

MY89: Jste velká organizace, dokážete rychle reagovat na tu okamžitou potřebu pomoci?

V tom je naše největší přednost. UNICEF má za sebou 70 let, organizace vznikla na pomoc dětem po druhé světové válce. A máme za sebou miliony zachráněných dětí, ale na druhou stranu další statisíce pořád zachraňujeme.

My působíme opravdu trvale všude po světě, ve 190 zemích, od Severní Koreje po Nigérii, snad jen kromě Vatikánu. V tom nám může konkurovat už jen Červený kříž.

Na druhou stranu se směju, když se mluví o velké organizaci. V Česku je nás celkem třináct, celkem pro UNICEF pracuje sedm tisíc lidí.

Za těch sedmdesát let máme ale tak propracované plány, procesy, mobilní i stabilní sklady s pomocí, že jsme schopni opravdu reagovat rychle, ať už jde o zemětřesení v Nepálu, nebo o válku v Sýrii.

MY89: A nebojí se vaši pracovníci působit v Sýrii? Dokážou tamní zločinci rozlišit humanitární pracovníky?

Ne. A to je nový trend. Ještě před deseti lety platilo, že lékaři a humanitární pracovníci se nezabíjejí. Teď je to především na území takzvaného Islámského státu součástí psychologické války. Tím, že zabíjejí doktory a lidi z neziskovek, zastraší další desítky lidí.

Jenže právě v těchto oblastech lidé potřebují největší pomoc, a od toho prostě UNICEF je. Lidé potřebují pitnou vodu, léky, děti výuku, nutná je pomoc bývalým dětským vojákům.

MY89: Procházejí vaši lidé speciální průpravou?

Samozřejmě. Ale naší filozofií je, že většinu programů dělají místní pracovníci. Cizinci jsou potřeba, protože zaručují kontrolu programů. Tím, že v těchto zemích po půl roce rotují, nenavážou tolik vztahů, takže nedochází k zneužití prostředků. A navíc mají u místních vlád přeci jen větší respekt.

Pavla Gomba ve Rwandě. Foto: David Cysař

Pavla Gomba ve Rwandě. Foto: David Cysař

Ale ty samotné terénní programy závisejí na místních lidech. Je to důležité i kvůli bezpečnosti. Například v Somálsku je daleko větší pravděpodobnost, že unesou Brita než Somálce. Navíc místní znají mnohem lépe prostředí a mentalitu domorodců.

MY89: Jak dlouho jste v UNICEF?

Od roku 2000.

MY89: Vy jste vždy chtěla dělat v neziskové organizaci?

Ne. Vůbec. Studovala jsem ekonomii, finance. A vždy jsem si představovala, že budu pracovat v bance, budu mít skvělou kariéru a spoustu peněz. A chvíli jsem po škole pracovala v nizozemské obchodní komoře. Jenže pak jsem se vdala a půl roku jsme žila a pracovala v Zimbabwe se svým bývalým mužem, a to je zkušenost, která těmi hodnotami trochu zamíchá.

Když jsem se vrátila, hledala jsem práci, a přijali mě do velké poradenské společnosti. Jenže než jsem nastoupila, uviděla jsem v novinách inzerát, že UNICEF hledá ředitele. A to bylo přesně to, co jsem chtěla dělat. Do poradenské firmy jsem nenastoupila a od té doby jsem tady.

MY89: Jaký to byl skok ze světa financí do neziskové organizace?

Moc velký ne. To je zkreslená představa. My fungujeme jako dobře vedená firma, akorát, že naši akcionáři jsou trošku jiní než ti byznysoví. Navíc v Česku jde především o fundraising, takže získávání peněz. Ale k tomu má člověk dobrý pocit, že i když z práce kolikrát odchází pozdě večer, někomu pomohl. To je k nezaplacení.

MY89: Poměrně často se debatuje o tom, kolik peněz by mělo jít na pomoc a kolik na provoz a platy v neziskových organizacích. Jak to funguje u vás?

Nejčastější dotaz je, kolik vlastně peněz jde dětem. Takže grafy dáváme i do inzerátů. Ten poměr je hodně dobrý. V loňském roce šlo globálně 91 procent vybraných peněz na pomoc dětem.

Spoustu věcí si umíme vyjednat zdarma nebo za symbolickou cenu. Třeba v Česku máme krásné kanceláře v centru Prahy – zadarmo. Pronajímá nám je ministerstvo zahraničí. Snad jen za elektřinu a vodu platíme normální cenu, ale jinak dokážeme vše získat velmi levně. Je to i tím, že UNICEF je financován z dobrovolných příspěvků a ne z rozpočtu OSN a musíme jasně říkat veřejnosti, jaké náklady máme.

ČTĚTE: MATEŘSKÁ CENTRA VYTÁHLA MÁMY Z IZOLACE ČTYŘ STĚN, ŘÍKÁ RUT KOLÍNSKÁ

A co se týče platů, jsme zaměstnanci. Ne vše jde dělat na bázi dobrovolnictví. Peněz máme méně než lidé v soukromé sféře, ale platit nájmy, složenky a jídlo také musíme. A myslím, že je to v pořádku.

MY89: Uvažovala jste někdy, že změníte práci? Jste tu patnáct let…

Ano, někdy si člověk říká, zda bude tu práci dělat do důchodu. Ale rozhodně nechci odejít z organizace, spíš přemýšlím, že půjdu zase na nějakou dobu do země v první linii, láká mě Somálsko.

MY89: Jak se liší programy v evropských zemích? Tady říkáte, že fungují především pravidelné dárcovské programy…

Každá země je hodně specifická. Celosvětově je pro nás nejdůležitější pravidelné dárcovství. A v Česku jsme viděli i v krizi v roce  2009, že je to dobrá cesta. Tím, že jsme nezáviseli na firemním sponzorství, vlastně jsme o základ, kmen dárců, co dávají stovku měsíčně, nepřišli. Je to ta poslední věc, kterou lidé ruší. Kolikrát nám i napíšou, že přišli o práci, ale budou pořád přispívat dál. Je to někdy až dojemné.

Ale třeba v Německu se dobře daří prodávat pohlednice, ve Španělsku, v Itálii zase dobře funguje prodej pohlednic o Velikonocích, to u nás nezabírá vůbec. Třeba Belgie drží primát v získávání peněz z dědictví, nikdo moc neví proč, ale Belgičané opravdu odkazují neziskovkám hodně peněz.

Británie je zase úspěšná ve firemním dárcovství. V USA vedou jednorázové dary a dary od velkých firemních nadací. Nadaci Billa Gatese jim v dobrém hodně závidíme.

MY89: A jak funguje firemní dárcovství UNICEFU u nás?

Jsou to asi tři procenta z těch 70 milionů korun. Ale samozřejmě máme firmy, které přispívají pravidelně. Ale je to i tím, že jsou firmy, od nichž nesmíme přijmout dary – z hazardu, od výrobců tabáku, zbraní, alkoholu. A také od firem, které někde ve světě zneužívají dětskou práci. Nepřijímáme dary ale i od firem, které vyrábějí náhrady mateřského mléka. UNICEF celosvětově podporuje a propaguje kojení.

Ale pokud si myslíte, že máme nějaké černé seznamy firem, tak ty nemáme. Vždy si děláme čerstvý průzkum.

MY89: Stihla jste při tom pracovním frmolu založit rodinu?

Mám papouška (smích). Byla jsem vdaná, žiju s přítelem, ale děti nemám. A je to trochu paradox, protože jsme organizace, která se primárně stará o děti, ale minulý týden jsme posílali právě kvůli bezpečnosti tabulku, kolik dětí mají naši zaměstnanci v Česku, a z těch třinácti lidí má nezletilé dítě jen jeden člověk.

Asi je to fakt tím, že se staráme o tolik dětí, že na ty vlastní nezbývá tolik času.

MY89: Co vás baví, když nepracujete?

Ta práce je fakt náročná, hodně akcí je večer, o víkendech. Trochu ty dny splývají. Takže si nejvíc odpočinu v přírodě. A ráda jezdím do Bhútánu.

MY89: Proč zrovna do Bhútánu?

Je to krásná, pohodová země v Himalájích, a navíc tam vládnou ženy. Oni nepočítají hrubý domácí produkt, ale hrubé domácí štěstí. Ekonomiku se snaží vyvažovat i jinými oblastmi života.

A právě Bhútán mě přivedl k lukostřelbě, tam je to totiž národní sport. Takže chodím na lukostřelbu, abych je příště překvapila, že už to umím.

ČTĚTE: S VÝCHOVOU K FILANTROPII JE TŘEBA ZAČÍT UŽ OD DĚTSTVÍ, TVRDÍ TEREZA MAXOVÁ

Ale zase, jako je u nás nejčastější zranění z autonehody, tam z lukostřelby, střílí se fakt všude a po víkendu se v televizi objevují zprávy, kolik lidí bylo postřeleno. Takže je třeba dávat hodně pozor.

MY89: Co byste si přála pro letošní rok?

Abychom neměli nic moc na práci, aby se všem dětem dařilo dobře. Ale to se nestane, spíš bude těch potřebných přibývat, stejně jako přibývají ozbrojené konflikty.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Analýza Češi 1990‒2015: Máme se lépe, cítíme se hůře. Souhlasíte? Udělejte si test

Následující článek

Ženy v IT zažívají v Silicon Valley obtěžování i ponižování, ukázal průzkum Slon v Údolí

Petra Horáková

Petra Horáková

Petra Horáková se dlouhodobě věnuje tématu odpovědného podnikání. Byla u startu pravidelných příloh Hospodářských novin věnovaných oblasti CSR, účastní se i odborných konferencí a diskusí. Čtyři roky se věnovala projektu TOP 25 žen českého byznysu. Petra začínala svou novinářskou dráhu v polovině 90. let jako redaktorka ostravské přílohy deníku MF DNES.