Byznys pro životCSRKariéraNa vlastní trikoOdpovědné firmyOdpovědní lídřiTechnologie pro životTémataŽivotní prostředí

Když můžu mít hospodyni já, mohou ji mít i mí lidé, říká šéf Galvametu Aleš Šlechta

Z neekologické firmy za šestnáct let vybudoval nejekologičtější kalírnu v republice. V Galvametu využívají toho, co příroda sama nabízí. Třeba stroje ochlazuje voda, která přitéká z lesa. Ta se tím zahřeje, takže ji pak použijí k vytápění celé fabriky. “Ohřejeme celou budovu, aniž bychom museli dát korunu za teplo. A navíc neznečišťujeme vzduch zplodinami ze spalování, protože kotelnu jsme mohli zrušit,” vypráví majitel vsetínského Galvametu Aleš Šlechta, který si letos odnesl cenu pro TOP Odpovědnou malou firmu.

Před pár dny si šéf vsetínské kalírenské firmy Galvamet odnesl z prestižní CSR soutěže, kterou pořádá platforma Byznys pro společnost, hlavní cenu pro TOP Odpovědnou malou firmu a stříbrný certifikát. Už podruhé, poprvé ji získal před dvěma lety. Jak se ze zkrachovalé zbrojovky stane firma, která nejen prosperuje, ale chová se odpovědně k zaměstnancům, okolní přírodě i lidem, kteří se ocitli v nouzi?

ČTĚTE: V SOUTĚŽI TOP ODPOVĚDNÁ FIRMA 2015 USPĚLY PLZEŇSKÝ PRAZDROJ, SKANSKA ČI GALVAMET

Aleš Šlechta jen pokrčí rameny a řekne: Když jsou ve městě dvě cukrárny a v jedné vám chutná, také nehodnotíte, proč tomu tak je. My žijeme svůj život, tím směrem nás vede, tak nás to baví. Chceme, aby o naše služby byl zájem, abychom byli dobří. Jsme jen normální, nemusíme o tom nijak zvlášť přemýšlet…

MY89: Úspěch firmy vždy stojí na zaměstnancích, jak je motivujete, aby pro vás dělali, jak nejlépe dovedou?

Nesmíte je nutit. Já mohu mluvit jen za ty lidi, kteří tvoří můj nejbližší tým. Ti pracují tak dobře, tak výkonně, že je to nejspíše baví. A kus jejich zápalu snad padá i na lidi z jejich týmů. Nenutím lidi k ničemu. Chci po nich, aby dobře pracovali, to je priorita. Na mně je, abych jim vytvářel možnosti, podmínky, aby mohli pracovat co nejlépe, a pokud budou mít zájem, aby mohli zlepšovat sebe i prostředí kolem sebe.

Dvaapadesátiletý Aleš Šlechta, bývalý skaut a profesionální voják odešel z Prahy pracovat do vsetínské Zbrojovky v roce 1996. V roce 1999 si pronajal a později koupil objekt kalírny a založil firmu Galvamet, kterou po celou dobu osobně vede. V roce 2013 vyhrál Galvamet poprvé titul Top Odpovědná firmy, loni získal titul Firma roku a živnostník roku. Aleš Šlechta je ženatý, má dvě dospělé děti. Foto: Ivana Gračková

Aby lidi práci dělali s chutí, musíte jim dát svobodu. Nemůžete jim cpát, co si myslíte, že by je mohlo zajímat. To oni musí říct, co by chtěli dělat, v čem by se chtěli zlepšovat. Já jim jen představím možnosti. Pokud budou mít jinou představu, která bude prospěšná firmě, bude vstřícná k životnímu prostředí, k politice města, k naší podnikatelské strategii, tak jdeme do toho.

MY89: Před vstupem k šatnám jsou přihrádky s čerstvě poskládanými ručníky v přihrádkách. To si zaměstnanci tak jednotně ukládají?

Ukládá jim je hospodyně, kterou jsem najal. Říkal jsem si, že když můžu mít hospodyni já, mohou ji mít i mí lidé. Takže mimo jiné pere ručníky, které mají díky tomu pořád čisté, voňavé.  Ale zaměstnanci si mohou třeba přinést prádlo na vyžehlení. Nebo si nechat pohlídat děti.

MY89: Na první pohled je tu příjemné pracovní prostředí. Opravená budova, čistý provoz. Podle fotografií tady před šestnácti lety to byl přitom brownfield. Prošla firma velkými změnami?

Hodnotíte materiální změny. Samozřejmě, že když mám peníze, udělám novou fasádu, koupím nové stroje, naberu další lidi. Ale pak probíhá ještě duševní změna. Dotváří se morální základna podniku. A morální základna je to nejdůležitější. Není potřeba mít stroje. Není potřeba mít baráky. Je potřeba mít bojovně naladěného vojáka. A ten, když má klacek, tak s ním půjde proti samopalu.

A voják se samopalem je vyděšený, protože ví, že bojovná nálada je více než jeho moderní zbraň. Firma prožívá kontinuální vývoj už šestnáct let. Každým rokem podobně jako dítě získává další znalosti, vědomosti. Nové stroje i opravenou budovu dnes máme díky té bojovné morálce našich lidí, jejich chuti, jejich zájmu postarat se o zákazníka.

Od šroubku po strojní hřídel

MY89: Jak jste vlastně ke Galvametu přišel?

Přišel jsem z Prahy a nastoupil jsem tu někdy v roce 1996 jako poskok, když se ještě Zbrojovka jmenovala Zbrojovka. Tehdejší vedení se snažilo rozdýchat kolos, udržet ho za každou cenu pohromadě, což se nemohlo podařit. Jednotlivé společnosti se prodaly nebo zavřely, celý areál se rozpadal.

Pak přišel jeden člověk, že by si pronajal tamten domeček, ve kterém bude třeba tesat kámen, další si chtěl koupit dva soustruhy, na kterých by něco vyráběl, další měl zájem o dílnu, ve které chtěl montovat žaluzie. Já jsem si pronajal a později koupil tento objekt – kalírnu i se zaměstnanci. Psal se rok 1999. Napřed jsme začali hledat skutečného zákazníka. Kalírna totiž byla v každém druhém městě. Ale ze zahraničí už přicházely nové firmy, které zajímala hlavně cena, kvalita a ochota spolupracovat. Tak jsme se dokázali prosadit.

MY89: Jste tak dobře jazykově vybaven, že jste mohl začít obchodovat se zahraničními firmami?

Nejsem vůbec jazykově vybaven. Umím organizovat, přemýšlet, získat zapálené spolupracovníky.

MY89: Pořád mluvíme o kalírně, ale možná by stálo za vysvětlení, co přesně dělá vaše firma?

Děláme tepelné zpracování kovových produktů –  od miniaturních šroubků po výrobky, které mají až sedm tun. Pro jednodušší představu děláme to, co kovář, když uková podkovu, a pak ji zakalí ponořením do vody nebo oleje. Samozřejmě sofistikovaněji, s použitím moderních technologií. A mnohdy i vlastního výzkumu. Zpracováváme dveřní panty, visací zámky i strojní hřídele. Naši klienti jsou z automobilového průmyslu, zpracováváme součástky také  pro jeřáby, mosty, zdravotnickou techniku.

ČTĚTE: ZA JEDNU CIGARETU NIKOHO NEPROPUSTÍME, ZA TU TŘETÍ UŽ ANO, ŘÍKÁ JAN RAFAJ

MY89: Většinou lidé odcházejí z maloměst do Prahy. Vy jste to udělal naopak. Proč? Jak jste se sžil se Vsetínem?

Jsem náplava ve Vsetíně, se kterým jsem se sžil dobře a rychle. Když tady potřebujete mluvit s právníkem, jste u něj za pět minut. Nebo on u vás. K zubaři jdete také pět minut. Když potřebujete zasklít okno, víte, kam máte jít, nemusíte to hledat ve Zlatých stránkách ani na internetu. Všechno je blízko. A když něco potřebujete, tak se stáváte nejen klientem, ale také partnerem, přítelem, spolupracovníkem.

MY89: Není nevýhodou, že je na vás na druhou stranu dobře vidět? Že je dobře vidět na firmu?

Nedělám nic, co by nemohlo být vidět.

MY89: Žijí město a firma v symbióze?

Firma leží kus za městem, což je výhoda, protože nás to neomezuje v podnikání. Omezením by mohla být příroda. Firma je sevřená mezi lesy, v údolíčku, nemůže se rozšiřovat do stran. To ale nepotřebujeme, zatím se musíme rozvíjet vevnitř. Jsme tu v úžasné krajině, hluboko v lese, máme čistý vzduch, hned za budovou začíná ptačí oblast.

Město si dlouho neuvědomovalo, co má v tomto areálu za bohatství. Zdálo se, že zdejší reprezentaci Zbrojovka moc nezajímá. Víc se točili kolem nových fabrikantů, kolem nových průmyslových zón. Ale ty se nemohou rozrůstat donekonečna. Před pěti lety se to začalo měnit, komunikace se zlepšila oboustranně.

Dříve jsme měli všichni starosti sami se sebou. Ani jsme neměli touhu moc komunikovat. Úřady představovaly spíše problém. My se starali, abychom dali lidem práci, zajistili zakázky, opravili budovy a ještě jsme museli řešit problémy z minulosti. A úředníci nás tlačili, abychom honem dali do pořádku podle norem a předpisů vše, co padesát let nefungovalo. A byli to stejní úředníci, kteří roky předtím měli strach zasáhnout – najednou dostali křídla. Teď už se učíme vzájemně si být prospěšní a vycházet si vstříc.

V souladu s přírodou

MY89: S nadšením jste hovořil o krásné krajině, blízkosti přírody. Není omezením pro vaše podnikání, když musíte brát ohled na životní prostředí?

Z neekologické firmy jsme udělali nejekologičtější kalírnu v republice! Využíváme toho, co příroda nabízí, aniž bychom ji poškozovali. Například naše stroje ochlazujeme vodou, která přitéká z lesa. Ta se tím zahřeje, takže ji pak používáme k vytápění celé budovy. Ohřejeme ji, aniž bychom museli dát korunu za teplo. A navíc neznečišťujeme vzduch zplodinami ze spalování, protože kotelnu jsme mohli zrušit.

ČTĚTE: DO ROKU 2020 POMŮŽEME PŮL MILIONU MALÝCH PODNIKŮ, ŘÍKÁ DRAHOMÍRA MANDÍKOVÁ Z PRAZDROJE

Jelikož voda z potoka a z lesa neobsahuje žádné soli, které by se usazovaly, nemusíme pak k čištění trubek ve strojích používat chemikálie. Voda stále cirkuluje v tomto systému a doplňujeme jen to, co se odpaří. Na pohánění vodního čerpadla máme navíc větrník, ale většinou je jí dost a nateče samospádem.

Také jsme využili boomu solárních elektráren. Není to náš byznys, ale solární panely na střeše budovy pokryjí naši spotřebu, abychom svítili, jely nám počítače a hlavně energeticky náročné pece. A protože za elektřinu vyrobenou alternativními zdroji je zvýhodněná cena, ještě za to dostaneme zaplaceno.

MY89: Některé firmy ale nadávají, že je neúměrně zatěžují poplatky na obnovitelné zdroje energie, které každoročně rostou…

Ale my je také platíme, z původních pěti tisíc korun jsme na 220 tisících korunách měsíčně, což by jinak mohlo být pro deset chlapů ve výrobě.

MY89: Propojení firmy s přírodou berete nejspíše doslova, když máte hned za budovou voliéry a při poradách vás pozorují pávi, kteří nakukují oknem. Proč jsou tady?

Protože je to příjemné. Hned za budovou začíná les. Na svačinu si chlapi sednou ven na dřevěné lavice, hodí pávům kus housky. V létě tam děláme i porady. Taky tam máme ohniště, kam chodíme opékat buřty.

MY89: Takže firma nežije jen prací? Děláte i společné akce?

Naposledy jsme se byli na výletě podívat se na bunkry v Darkovičkách. Ale holky tady dělaly třeba pečení dortů, cvičí tu. Když někdo ze zaměstnanců vymyslí něco, co zorganizuje pro ostatní, dostane na to z firmy dvacet tisíc korun.

MY89: A kdo se stará o skalku, co je za vaším objektem?

Kdysi jsem to dělal já s manželkou. Teď jsme dali práci třem nezaměstnaným, kteří o ni pečují.

Své šéfy si dělníci vybíraji sami

MY89: Jak si vybíráte nové zaměstnance, kde sháníte kvalifikované lidi?

Lidi si vychováváme sami. Každý přijde se skvělým životopisem, kde má napsáno, jak je flexibilní, s jakým pracuje nasazením, co všechno umí. Říkám jim, že je to sice moc hezké, ale u nás se musí napřed předvést. Dostane svého parťáka, a ten po třech měsících řekne, zda ho tam chce nebo ne.

Dnešní vedoucí začínali u pecí stejně jako já. A jejich úkolem je učit každého ve svém týmu. Máme tedy kvalifikační schodiště, po kterém může stoupat každý. Mzdu dělníka nemáme zastropovanou. Pokud někdo získá další kvalifikaci, dostane přidáno. Systém odměn je nastaven tak, aby bylo každému jasné, kolik vydělá, když se něco nového naučí. Dělníci si každý rok vyberou ze svého středu jednoho, který se stane parťákem. Ten je vede a učí.

MY89: Dělníci si sami vyberou svého šéfa? A nevybírají toho, co s nimi nejčastěji klábosí v hospodě? Toho, který k nim bude nejtolerantnější?

Co by jim to přineslo? Oni vědí, kdo je nejlepší. Když dáte lidem šanci, umí zvolit správně. Musíte je k tomu samozřejmě vést, musíte je učit. Vždycky si vyberou toho, kdo toho nejvíce umí, kdo zvládá nejlépe všechny technologie, od koho nejvíce pochytí. Protože když nebudou nic vědět, nepřinesou domů peníze. Představte si ten mužský prazáklad, jak jde deset chlapů na lov. Kdo tlupu povede? Ten, kdo umí trpělivě ležet ve sněhu, dokud neskolí laň, nebo ten, kdo po hodině řekne, že se jde domů, protože je zima? Co by pak jedli?

Noví uchazeči o práci přicházejí, když se dozvědí, že se u nás dá slušně vydělat, že je tu férově nastavené prostředí, že šéfové nejsou kreténi. Že se tu lidi k sobě slušně chovají. Že si tu člověk může půjčit auto nebo křovinořez, a když si potřebuje něco vyřídit, tak zajde za nadřízeným, a ten řekne jo, ale takhle mi to vrátíš. Samozřejmě je čára, přes kterou se nesmí. Ta čára je, když lžeš, kradeš, podvádíš. Nebo často poškozuješ součástky.

MY89: Zakládáte si na vysoké odbornosti, a přitom nehledáte nejlepší odborníky na trhu?

Přijímáme vyvážené lidi. Není mi na nic špičkový odborník, který je křivák. Ale hodný člověk, který mi po měsíci řekne: víš, já to ještě nezvládám, a po dvou měsících: já se to ještě nestihl naučit, ten je mi taky houby platný. A naučit se tu může každý. Vedoucí jsou hodnoceni za to, jak kvalifikačně roste jejich tým. Tady neexistuje, že by si někdo to největší know-how nechával pro sebe. Naopak, každý se snaží to, co umí, předat dál.

ČTĚTE: V KPMG NEDĚLÁME CSR KVŮLI MARKETINGU, MUSÍ DÁVAT SMYSL, ŘÍKÁ PAVEL ZÁVITKOVSKÝ

MY89: Při prohlídce firmy mě zaujala celá řada drobností. Třeba ve školící místnosti máte záchod s ostnatým drátem zalitým v prkýnku. K čemu je to dobré?

Ve školící místnosti máme takový naučný okruh pro nové zaměstnance. Vysvětluji jim u něj hodnoty naší firmy. Musí se rozhodnout, zda se s nimi chtějí ztotožnit a nastoupit, nebo chtějí raději někam jinam. Takže nejprve se dovědí, že se u nás vzájemně zdravíme. A první technologie, kterou se učí, je čištění záchodu. Vysvětluji jim, že tady je to moje a oni jsou u mě na návštěvě. Mohou se tu chovat jako doma, když se budou chovat slušně. A vystačí s tím, co se naučili v mateřské škole.

Každého pozdrav, o vše se rozděl, hraj fér, vracej věci na místo, kde sis je půjčil, což je obzvlášť důležité, protože máme třeba nářaďovou stěnu, kde každá směna potřebuje vždy najít všechno potřebné nářadí. Pak je tu i něco lidského, jako myj po sobě nádobí, ale hlavně včas hlas průšvih. Lidi jsou prostě průšviháři, takže když někdo něco ulomí, rozbije, zkazí, nebude to tajit, ale jde s tím za šéfem. Protože v té chvíli to můžeme ještě nějak zachránit. Když pošleme pokažený výrobek zpět zákazníkovi, mohou být škody nedozírné.

MY89: A taky jsou tady dvě placky s nápisem Nasral jsem Aleše a Aleše mě miluje. Ty jsou dobré k čemu?

Když někdo něco zásadního zkazí, nosí tu první placku. A když udělá něco mimořádného, tak tu druhou. Loni nosila tu první kolegyně Naďa poté, co pozvala bagr a určila mu špatně místo výkopu. Prokopl kabel a firma kvůli tomu týden stála.

MY89: S zaměstnanci, kteří jsou plni sil a chuti vydělat si, se jistě dobře pracuje. Ale co když s přicházejícím věkem ubývá fyzických sil? Dáte jim pak výpověď?

To jsou divné otázky. Chováme se k lidem normálně. Přece se také nikoho neptáte, zda svou starou matku nezavře do sklepa, když už je stará. Starší zaměstnanec dostane k ruce mladého, začínajícího. Ten dělá fyzicky náročnější práci a od svého kolegy načerpá zkušenosti.

Není dobré přicházet o lidi, kteří umí udělat něco pro firmu. Moje bývalá asistentka je na mateřské se třetím dítětem. Říkal jsem jí, že bych byl rád, kdyby tady zase pracovala, třeba ne jako asistentka. Pro takovou vstřícnou, ochotnou, usměvavou osobu se prostě najde práce, která by byla firmě prospěšná.

MY89: Proč máte mezi informačními panely o firmě i seznam všech českých prezidentů? A proč máte po chodbách panely s úryvky české historie, z armádní historie?

Protože jsem Čech jako poleno, protože si toho vážím, jsem hrdý na to, že jsem Čech a že jsem byl voják.

MY89: A taky tu máte nezvyklou výstavku předmětů, jako jsou ptačí budky, jehelníčky, přáníčka. Má také nějaký účel?

A uprostřed výstavky je klasické prasátko. Nesnáším pozdní příchody. U vedoucích pracovníků o minuty. Kdo přijde pozdě, musí zaplatit do prasátka. Vy byste se nedoplatila. Ale aby ten potrestaný nebyl naštvaný, tak si vybere některý z výrobků zdejší charity – je tedy i obdarovaný. Peníze pak jdou na podporu prospěšných projektů charity.

MY89: Alespoň že je tu klasická tabule s poznámkami z porady…

Není úplně klasická. Poznámky jsou ze setkání vedení. Každý z nás si stanovil, co chce v příštím roce po sobě a co po těch ostatních. A z toho si pak každý stanovil své hodnotové cíle. Tedy žádná čísla.

ČTĚTE: ZAMYŠLENÍ ALEŠE ŠLECHTY: VŠEM JEDNÍM METREM?

MY89: I vy si spolu s týmem stanovujete své cíle?

Ano, v příštím roce chci dokončit rozdělané investice. Chci dosáhnout toho, aby mí lidi měli stejné zajištění jako pracovníci ve Švýcarsku, aby tomu odpovídala mzdová politika, aby se lidé, co dobře pracují, měli tak skvěle jako ve Švýcarsku. A chci profesionální a vzdělaný tým. Plán rozvoje firmy máme do roku 2024, ale každý rok si to takto zpřesňujeme.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Průzkum: Kdo jsou pěstouni na přechodnou dobu? Učitelé, zdravotní sestry i psychologové

Následující článek

Videoanketa: Co pomůže rozvoji odpovědného podnikání v Česku?

Gračková Ivana

Gračková Ivana

Ivana Gračková se pohybuje v médiích necelých třicet let. Působila na pozicích redaktorky, fotoreportérky, scénáristky, moderátorky, editorky i šéfredaktorky.
V devadesátých letech z prostředků své reklamní a PR agentury pět let vydávala kulturní měsíčník pro Moravskoslezský kraj s názvem Triumf, v němž spojila publicistickou a odbornou tvorbu zaměřenou na kulturu a společenský život regionu se standardním měsíčním přehledem akcí. Angažovala se také jako kurátorka uměleckých výstav. Věnovala se tvorbě pro tištěná média, rozhlas i televizi, pracovala také v agenturním zpravodajství. Krátce si vyzkoušela práci pro bulvár, blíže má ale jednoznačně k odborným tématům, publicistice a investigativní tvorbě.
V současné době publikuje nejvíce v Hospodářských novinách a jejich odborných přílohách.