CharitaCSRKomentářeKomentáře odpovědných lídrůKomunityNeziskový světOdpovědný životTémata

Komentář Jana Žůrka: Darujeme v Česku málo nebo dost?

Kdybychom více pomáhali druhým, pociťovali větší odpovědnost za dění kolem, neměli bychom poté pocit větší prospěšnosti? Určitě ano, ale jak to udělat? Nejlépe začít vlastním příkladem. Zároveň by příkladem měli jít osobnosti, jejichž popularita přitáhne zájem mnoha lidí, třeba špičkoví sportovci, umělci. Nebo majitelé velkých firem. Tam je však ještě hodně co dohánět, včetně zájmu médií o tuto oblast. Je tu středeční komentář odpovědných lídrů, tentokrát od řídícího partnera KPMG Česká republika Jana Žůrka.

Nedávno jsme oslavili výročí sametové revoluce. Za uplynulých pětadvacet let se mnoho změnilo. V obchodech je nesrovnatelně širší nabídka zboží, služeb, více vyděláváme, jsme svobodnější. Dýcháme lepší vzduch, pijeme čistší vodu, jíme kvalitnější jídlo. Sociologická šetření přesto ukazují, že jsme také více naštvaní. Nemáme pocit nadějné perspektivy.

ČTĚTE: ANALÝZA ČEŠI 1990‒2015: MÁME SE LÉPE, CÍTÍME SE HŮŘE.

Ekonomicky jsme úspěšní, ale nemalá část společnosti citlivě vnímá rozevřené sociální nůžky. Musíme se zabývat otázkou, jak řešit postavení lidí ohrožených chudobou, nezaměstnaností, exekucemi, kriminalitou, nebo nedostatečnou zdravotní péčí. Česká republika je sice zemí, kde je nejnižší míra nerovnosti, ale zůstane to tak? Je velký rozdíl mezi hlavním městem Prahou a mnoha okresy, jejichž obyvatelé oprávněně mají frustrující pocit života na zanedbané periférii. Bez možnosti zlepšení situace.

Češi jsou zvyklí uzavírat se do svých ulit, pečovat o sebe a svou nejbližší rodinu. Jsme ale také mistři kritiky a nespokojenosti. Kdybychom měli definovat naši občanskou společnost, jaká slova bychom použili? Nečekáme příliš často, že problémy druhých vyřeší někdo za nás? Na jednu stranu bychom chtěli co nejnižší daně a přesto se ale nijak nehrneme do podpory komunity. Skutečně očekáváme, že se o všechno postará stát? Stát, jehož aparát je administrativně náročný a tedy nákladově neefektivní? Nebylo by optimální nechat pomoc na iniciativě soukromého sektoru?

Nedávno se mi dostala do ruky studie Vývoj soukromého dárcovství v České republice v letech 2000 – 2014, který publikovala Nadace VIA. Ve studii jsem se dočetl, že trend dárcovství v Čechách roste: „V roce 2013 jsme darovali celkově 2,9krát více než v roce 2000. Tempo růstu soukromého dárcovství tedy předbíhá tempo růstu HDP i tempo růstu průměrné mzdy.“

Přesto se podle studie máme nad čím zamýšlet: „Fyzické osoby darovaly i v roce 2013 přes 1,5 miliardy korun – to znamená, že darujeme ročně v průměru 150 korun na obyvatele. Máme tedy co dohánět, neboť například v USA darují lidé – prostřednictvím každoročních darů a také díky dobročinným závětem – částku zhruba 840 dolarů na obyvatele a rok,“ komentoval vývoj výkonný ředitel Nadace Via Jiří Bárta.

Firmy v Praze a dalších velkých městech, včetně té naší, věnují mnoho úsilí tématu odpovědného podnikání. Kromě toho, že se snaží podnikat s ohledem na své okolí, snaží se i vychovávat své zaměstnance k osobní angažovanosti a nabízet jim paletu možností, jak se zapojit.

Všichni ale nejsme zaměstnanci velkých firem ve velkých městech. Jak se tedy motivace ke starosti o okolí dostane ke každému jednotlivci v naší zemi? Je vůbec nějaká možnost, jak oslovit širší vrstvy a probudit v nich občanskou aktivitu?

Fórum dárců každým rokem oceňuje komunikační počiny neziskových organizací Cenami Fóra dárců (dříve Být vidět). Vítězem kategorie Cen Fóra dárců 2015 za Integrovanou kampaň neziskové organizace byl Nadační fond Českého rozhlasu za kampaň Noční běh pro Světlušku 2014.  Za veřejnou sbírku byl oceněn Ergo Aktiv a jeho kampaň Polévková smršť – polévky, které vrací chuť k životu. Nevím však, jak moc tyto kampaně rezonovaly širokou veřejností, zda je těch 70 až 80 procent populace, kterým dosud nebyly tyto činnosti blízké, vůbec zaregistrovalo.

Těžko bych si vybavil nějakou kampaň v minulém roce, která by mě inspirovala k zapojení se do jiných aktivit, než jakým běžně pomáhám. Určitě bychom měli hledat cesty, jak neziskovému sektoru pomoci vzbudit větší zájem společnosti.

ČTĚTE: POSTŘEHY LENKY MRÁZOVÉ: PROJEVUJEME RESPEKT ROLI NEBO ČLOVĚKU?

Kdybychom více pomáhali druhým, pociťovali větší odpovědnost za dění kolem, neměli bychom poté pocit větší prospěšnosti? Určitě ano, ale jak to udělat? Nejlépe začít vlastním příkladem. Zároveň by příkladem měli jít osobnosti, jejichž popularita přitáhne zájem mnoha lidí, třeba špičkoví sportovci, umělci. Nebo majitelé velkých firem. Tam je však ještě hodně co dohánět, včetně zájmu médií o tuto oblast.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Přiznání Lenky Čábelové: Balzám zklamání aneb jak vykopat psa

Následující článek

Díky józe se naučila trpělivému bádání, za svou práci získala ocenění Wernera von Siemense

Žůrek Jan

Žůrek Jan

Pracuje přes 25 let pro KPMG. Účetní hodnota majetku takové poradenské společnosti není vysoká, nezachycuje totiž hlavní aktivum - zaměstnance, jejich profesionalitu, kreativitu a pracovní nasazeni.
Ze své zkušenosti dobře ví, že nejlepší motivací je, když vedení firmy naplňuje anglické přísloví: Practice what you preach.
Pravidelně každé léto vyjíždí se svou rodinou a rodinami kamarádů do Jižních Čech, kde opravují zchátralé kapličky, křížky, boží muka nebo zanedbané přírodní památky. Proč? Je to úcta k odkazu předchozích generací a také víra, že v malebné krajině se žije příjemněji.