KomentářeKomentáře odpovědných lídrůOdpovědná rodinaOdpovědní lídřiOdpovědný životTémata

Komentář Jana Žůrka: Ještě pár slov k 17. listopadu – volání po vládě pevné ruky je cestou do pekel

I mnozí dnešní šéfové úspěšných firem byli před 26 lety 17. listopadu mladí lidé, kteří měli své sny a tehdejší režim z duše nenáviděli. I oni mají své vzpomínky. Vraťme se v dnešním komentáři odpovědných lídrů ještě ke včerejšímu státnímu svátku, ke dni, který měl být oslavou boje za svobodu a demokracii. Na dobu před čtvrtstoletím vzpomíná vedoucí partner poradenské společnosti KPMG Jan Žůrek.

Listopad bývá nevlídný měsíc, dny se krátí, začíná se hlásit zima. Hřejivá vzpomínka na 17. listopad 1989 však naštěstí listopadovou melancholii rozptyluje.

Moje žena se tehdy vrátila celá vyděšená z krvavého zásahu policie na Národní třídě v Praze. Je z disidentské rodiny, chodila na všechny demonstrace a sprchy z vodního děla nebo šermování policejním obuškem, ji příliš nerozházely. Tohle bylo horší, brutálnější. Následující den, byla to sobota, jsem jí řekl, ať zůstane s dětmi doma, že teď je řada na mně.

ČTĚTE: KVIDO ŠTĚPÁNEK: JSOU LIDÉ, KTEŘÍ SI ZASLOUŽÍ NAŠI ÚCTU. LUDVÍK KREJČÍ BYL JEDNÍM Z NICH

Vyrazili jsme s kamarádem do ulic. Nic moc se nedělo, jen se navečer shromáždilo pár desítek lidí před Národním divadlem. Další den nás byly stovky a začali jsme skandovat hesla. Příslušníci veřejné bezpečnosti nikde. V pondělí nás byly tisíce, táhlo se Prahou. Začaly stávky. Následující mrazivou sobotu a neděli se už v Praze na Letné shromáždil milion lidí. Museli jsme pořad skákat, abychom nezmrzli. Kdo neskáče, není Čech.

Byl to nádherný týden. Během pár dnů jsme najednou měli svobodu. Proběhlo to sametově, žádní padlí. Řada známých se rozhodla jít do politiky, mě to nelákalo. Dalo se nás pár dohromady a 16. prosince 1989 jsme na Žofíně založili Sdružení podnikatelů. Hned mi byl přidělen úkol – udělat něco se sazbou daně z příjmu. Ta činila v té době pro podnikající osoby astronomických 80 procent.

Na úřadech stále vládla garnitura kádrů komunistického režimu. Vymlouvali se, bylo pro ně těžko představitelné sejít se se zástupci soukromého sektoru. Přece jen se podařilo domluvit termín, ale až na 28. prosince. Ministerstvo financí bylo temné, zelo prázdnotou, většina zaměstnanců měla vánoční volno. Jednání o dani se táhlo skoro pět hodin.

Všichni kromě mě kouřili, v místnosti nebylo skoro vidět. Několikrát jsme se demonstrativně zvedali k odchodu. Nakonec jsme přece jen dosáhli toho, že daň byla snížena na polovinu. A to se zpětnou účinností i pro rok 1989. Tenkrát jsme s výsledkem nebyli příliš spokojeni, chtěli jsme víc. Když se však na to s odstupem dívám, ve svém následném působení v roli daňového poradce jsem už nikdy nedosáhl takové úlevy pro daňové poplatníky. Byla to revoluční doba.

Doba velkých nadějí. Vlastně se většina z nich splnila. Jsme součástí západního světa, členy EU a NATO. Máme liberální demokracii, svobodné volby, můžeme volně cestovat, koruna je směnitelná. V restitucích byla vrácena velká část konfiskovaného majetku. Pořád máme relativně svobodná média.

ČTĚTE: KOMENTÁŘ LENKY MRÁZOVÉ: PRÁCE S CIZINCI = VĚC MOŽNÁ

Přišly ale i věci, se kterými jsme tehdy nepočítali. Nikdo nečekal, že se tolik státního majetku ukradne, že čeští politici budou Česko posouvat i v žebříčcích míry korupce.

Za uplynulé čtvrtstoletí se velmi výrazně změnil svět kolem nás. Teroristický útok na New York 11. 9. 2001 a nedávný krvavý masakr v Paříži ukazují, že bohužel nežijeme v bezpečném světě. Vlna uprchlíků valících se do Evropy nás také zaskočila. Je celkem jedno, zda je hlavním důvodem tohoto exodu válečné násilí v Iráku a Sýrii, klimatické změny, nebo jen touha žít v ekonomicky prosperující zemi. Být na jejich místě, také vyrazíme hledat lepší život. A nic nás nezastaví.

Když se se praotec Čech, uprchlík odkudsi z východu, se svou partou otrhanců dovlekl do české kotliny, měl štěstí, že ho příslušníci místních germánských kmenů nechali být. V těch drsných dobách už mezi nimi nejspíš byli jedinci zastávající humánní přístup a místo zmasakrování vetřelců ukazovali, kudy se jde na Říp. Možná to byli předkové Angely Merkelové…

Velkou změnou je chování Ruska připomínající časy imperiálního Sovětského svazu, ústící do konfliktu na Ukrajině. Řecko se pere se svou neřešitelnou situací oslabující eurozónu. Máme úžasné technologické možnosti, které usnadňují náš každodenní život, ale za cenu ztráty soukromí. Neradostný demografický výhled naší země. A takto bych mohl pokračovat…

ČTĚTE: DRAHOMÍRA MANDÍKOVÁ: CHCEME PROSPERUJÚCI SVET? A SME GLOBÁLNI OBČANIA?

Začínáme si zřetelně uvědomovat, že žijeme ve velmi nedokonalém světě, že existují rizika, která nás ohrožují. Ve společnosti však existuje velká fragmentace názorů, jak k těmto složitým otázkám přistupovat. Listopadová vzpomínka na opojení z nově nabyté svobody před 26 lety by nás však měla zavazovat k hledání řešení v rámci demokratického systému. Připomenout nám, že i v dobách nejistoty je volání po vládě pevné ruky, po autoritářských vůdcích, cestou do pekel.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Palmový olej? Nedá se mu vyhnout, je však možné pěstovat palmy udržitelně, míní expertka

Následující článek

Jednou za rok dobrovolničení nestačí, za seniory chodíme každý měsíc, říkají lidé z elektrárny

Žůrek Jan

Žůrek Jan

Pracuje přes 25 let pro KPMG. Účetní hodnota majetku takové poradenské společnosti není vysoká, nezachycuje totiž hlavní aktivum - zaměstnance, jejich profesionalitu, kreativitu a pracovní nasazeni.
Ze své zkušenosti dobře ví, že nejlepší motivací je, když vedení firmy naplňuje anglické přísloví: Practice what you preach.
Pravidelně každé léto vyjíždí se svou rodinou a rodinami kamarádů do Jižních Čech, kde opravují zchátralé kapličky, křížky, boží muka nebo zanedbané přírodní památky. Proč? Je to úcta k odkazu předchozích generací a také víra, že v malebné krajině se žije příjemněji.