CharitaCSRKomentářeKomentáře odpovědných lídrůKomunityOdpovědný život

Komentář Kvida Štěpánka: Freude, Freude, vždycky na tě dojde!

“Houstone, máme problém,” chtělo by teď hlásit, kdyby jen bylo kam. Žádné řídicí středisko nad námi ale nebdí a s exodem do Evropy si musíme poradit sami. Emigranti-migranti nám Evropu rozvracet nemohou, neboť už dávno před nimi připomínala ze všeho nejvíc příslovečný domeček z karet. Bylo-li tak těžké se sjednotit na dělení přebytků a práv v dobách tučných, jak se pak dohodnout na dělení deficitů, povinností či snad dokonce kvót?! Středeční komentář píše podnikatel a filantrop Kvido Štěpánek.

V dobách hlubokého, tuhého a velice reálného socializmu někdy v sedmdesátých letech minulého století jsme s otcem každý večer v devět poslouchali Hlas Ameriky. Rádio hučelo a občas zamodulovalo, jak se také další, dobře utajení posluchači v okolí pokoušeli naladit na stejnou vlnu. Ale pořád to bylo lepší, než se pokoušet o Svobodnou Evropu. Tu komunisti rušili nekompromisně tak, že jste slyšeli každé páté slovo a po deseti minutách třeštila hlava.

ČTĚTE: KOMENTÁŘ LENKY MRÁZOVÉ: PRÁCE S CIZINCI = VĚC MOŽNÁ

Některé věci z demokratického Západu mně byly nepochopitelné: Tak třeba aféra Watergate. Jak to, že si tam ten americký prezident neudělá pořádek? Proč ty novináře nezavře?! Táta, který vystudoval práva ještě za první republiky, mi vysvětloval: Víš, to máš tak. V demokracii si každý může říkat a psát úplně vše, co chce! V duchu jsem se na to už těšil. Že bych se snad dožil pádu komunizmu, v to jsem sice ani stínem nedoufal, ale představoval jsem si, že až vystuduji, seberu odvahu a emigruji.

A tak mě kromě jiných zpráv moc zajímaly ty o emigrantech. Kam nejlépe emigrovat? Jakým azylovým řízením musí projít, dostanou-li na začátku nějakou podporu, jak dlouho musí žít ve sběrném táboře, uznají-li jim vzdělání z Československa, jak těžké je pro ně najít si práci a nedívají-li se na ně nakonec starousedlíci skrz prsty. Ve finále jsem k emigraci nesebral dost odvahy – přišla svatba, vojna, děti, stavba domku – a pak osmdesátý devátý a já byl najednou moc rád, že mě pánbůh tenkrát od exodu odradil.

Nicméně při zaslechnutí slova emigrant jsem už nikdy nedokázal být nezúčastněným. Také já jsem kdysi chtěl být emigrantem! A tak jsme s manželkou v jednadevadesátém doma vymalovali a připravili pokoj s koupelnou pro očekávané emigranty z bývalé Jugoslávie. Celá léta jsme se snažili podchytit a zaměstnat slušnou prací emigranty přicházející z Ukrajiny a vždy jsem snil o společnosti, kde je úplně jedno, jste-li zelení či modří a odkud jste přišli, ale jde o to, jakým člověkem jste.

Kde různé kořeny nestaví lidi proti sobě, ale naopak obohacují, kde všichni mluvíme jednou společnou řečí a netrváme na svých národních hatmatilkách. Vždyť přece jazyk byl prapůvodně jeden, a teprve když chtěl Jahve lidi potrestat, rozdělit a zpomalit jejich vývoj, zmátl jazyky!

“Houstone, máme problém,” chtělo by teď hlásit, kdyby jen bylo kam. Žádné řídicí středisko nad námi ale nebdí a s exodem do Evropy si musíme poradit sami. Emigranti-migranti nám Evropu rozvracet nemohou, neboť už dávno před nimi připomínala ze všeho nejvíc příslovečný domeček z karet. Bylo-li tak těžké se sjednotit na dělení přebytků a práv v dobách tučných, jak se pak dohodnout na dělení deficitů, povinností či snad dokonce kvót?!

Když Evropané osídlovali svět, měli ohromnou výhodu palných zbraní, lepší organizace a pokročilé techniky. Když se svět valí do Evropy, má v ní obrovskou výhodu evropské křesťanské a humanistické tradice. Kdo z Evropanů by dokázal žít za neprodyšnými hranicemi, na kterých se střílí ostrými na přicházející emigranty, v nemalém počtu utíkajícími před zvěrstvy vrahů a psychopatů islámského státu či dalších tamějších zločinců?!

Sami sobě jsme svázali ruce.
Přehnanou politickou korektností

Na druhé straně je zcela jasné, že s těmito uprchlíky v nebezpečí života se k nám tlačí živlové tamním zločincům nikoli nepodobní. Našel-li se mezi třinácti Kristovými apoštoly jeden zrádce, jak by se nenašlo minimálně stejné procento darebáků mezi běženci? Když jsem se díval na fotku německého policisty diskutujícího s mladíky “severoafrického vzhledu“ poblíž kolínského Hauptbahnhof – pak, zkrátka, darebáctví jim koukalo z očí. Tedy těm Severoafričanům.

ČTĚTE: ROK 2015: CSR PROJEKTY, KTERÉ STOJÍ ZA ZAPAMATOVÁNÍ

Sami sobě jsme svázali ruce. A tak už jsem dlouho nikde neslyšel hrát písničku Cikánko, ty krásná. Asi by měl pořadatel na krku obvinění z rasové nesnášenlivosti. To je ta politická korektnost, vymyšlená z útulné kanceláře lidmi, kteří by ale sami nikdy na dohled či doslech od Chánova nebydleli, ani kdybyste jim platili zlatem. Politická korektnost, opakovaná do omrzení jako mantra dalšími, kteří mají ovšem ohromné štěstí, že se nenarodili o sto nebo osmdesát let dříve – to by totiž z důvodu absence vlastního rozumu skončili na seznamu hledaných nacistických (narození o sto let dříve) nebo komunistických (o osmdesát let) zločinců.

A tak se nešikovně a protismyslně pokoušíme o pozitivní diskriminaci. Velitel kolínské policie a stejně tak policie švédská tutlali pravdu o původu násilníků ke škodě všech, a především ke škodě skutečných slušných uprchlíků, kteří jsou na našem soucitu a pomoci životně závislí. Pěkně jim to ti slušní, korektní lidé zavařili, a veřejné mínění se tak obrací proti běžencům “en bloc”.

Avšak dobře fungující Unie se svým rozsáhlým aparátem a chytrými demokraticky zvolenými politiky v čele by přece měla dokázat oddělit zrno od plev a s přílivem běženců si poradit! Nic nového pod Sluncem – na naší cestě vpřed nás čekají ještě onačejší překážky, než je tato drobná! To řešení není složité: Hranice uzavřít, uprchlíky pouštět řízenými vstupy, za nimiž jsou hned dobře fungující čisté a kulturně vybavené sběrné tábory, ve kterých samozřejmě panuje disciplína a pořádek.

Slušné potom integrovat podle evropských norem a zákonů – zapomeňte jednou provždy na ty vaše islámské – a ty neslušné nekompromisně vrátit. Když přestane Evropa plýtvat, má na to prostředků dost, což není to nejdůležitější, neboť takový postup – tedy řízená pomoc bližnímu v nouzi – je v duchu evropských tradic naše morální povinnost.

Neřekl jsem tu ovšem nic převratného, co by se paušálně nevědělo. Úvah, blogů, článků, statí, rozhovorů na toto téma se šíří éterem miliony. Přesně podle tátovy definice – každý si v demokracii říká a píše, co chce. Nějak nám ale ta demokracie od dob první republiky ztučněla a zlenivěla a zůstává už jenom u těch keců. Praktický výkon – nula. Psi štěkají, ale karavana jede dál, jak říkají Arabové. Ke katastrofě, dodávám. Jednu věc nám ale ta slaboučká demokracie stále ještě umožňuje: Abychom jako jednotlivci, skupinka, která je schopná se domluvit, konali pozitivně.

ČTĚTE: LETOS POJEDEME S DĚTMI A ČESKOU FILHARMONIÍ KONCERTOVAT NA ŠLUKNOVSKO, ŘÍKÁ IDA KELAROVÁ

A tak jsme v minulém roce s Člověkem v tísni a s Chutí pomáhat sebrali a dovezli vlastními konvoji na východní Ukrajinu bezmála čtyři sta tun humanitární pomoci. Správě uprchlických zařízení jsme nabídli pro běžence zdarma nově rekonstruovanou podnikovou ubytovnu a v letošním lednu plánujeme vyrazit s humanitární pomocí na ostrov Lesbos. Sbírka je ještě otevřená – každý z vás je podle svých možností vítán! Anebo až zase poté vyrazíme na východní Ukrajinu, protože těch šestnáct kamionů pomoci tam zmizelo, jako když plivne na rozpálená kamna.

A zatímco k cestám do východoukrajinského Slovjansku se řidiči-dobrovolníci moc nehrnou a permanentně mi hrozí, že si za volant budu muset sednout jako kamioňák-laik i já, s cestou na proslavený ostrov Lesbos je tomu právě naopak: Už vedeme šoférský pořadník. Ach, ty potlačené asociace! Inu, Freude,Freude, vždycky na tě dojde!

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Na Hromovku zvu zdarma i děti z dětských domovů, nepomáhal jsem jen o Vánocích, říká hoteliér Bílek

Následující článek

Za poloviční úvazek plnou mzdu. Tak fungují dělníci tři roky před důchodem v jihlavském Boschi

Štěpánek Kvido

Štěpánek Kvido

Strojní inženýr, který zůstal technice celý život věrný. Posledních dvacet pět let rozvíjí a je majitelem firmy Isolit-Bravo, s níž se snaží o férové podnikání. Je ženatý stále stejně a má tři děti.
Mezi jeho oblíbená motta patří: If I were at your shoes neboli Kdybych byl ve tvé kůži, což používáme často, ale bezobsažně. A Quas dederis solas semper habebis opes neboli Jen to bohatství, které daruješ, si odneseš na věčnost, čemuž zase vnitřně nevěříme. Doporučuje brát oba citáty doslovně a svět bude hned o padesát procent lepší.