DiverzitaKariéraKomunityNa vlastní trikoNeziskový světOdpovědné zálibyOdpovědný životPozor, začínámeTémataVzdělávání pro život

Letos pojedeme s dětmi a Českou filharmonií koncertovat na Šluknovsko, říká Ida Kelarová

Když děti zpívají na koncertě po boku České filharmonie, publikum tleská ve stoje. A jestli v někom doutná jiskřička rasismu, tak ji tím muzicírováním malí zpěváci uhasí. „Lidé odcházejí z našich vystoupení většinou hluboce zasaženi a se zjištěním, že Romové fakt nejsou všichni stejní,“ pouští se do vyprávění zpěvačka a hudební pedagožka Ida Kelarová, která svůj život zasvětila práci s romskou komunitou.

Pochází z hudební romsko-moravské rodiny. Za životní učitele považuje rodiče, matku Lidmilu, která pochází z moravského Slovácka, a otce, vynikajícího muzikanta Kolomana Bitta, který k hudbě vedl ji i její sestru Ivu Bittovou.

ČTĚTE: MATEŘSKÁ CENTRA VYTÁHLA MÁMY Z IZOLACE ČTYŘ STĚN, ŘÍKÁ RUT KOLÍNSKÁ

Posledních pět let vede Ida Kelarová romský dětský pěvecký sbor Čhavorenge, který vystupuje i po boku České filharmonie a její členové zase s dětmi jezdí koncertovat do romských osad. Dvakrát byli na východě Slovenska, letos se chystají na Šluknovsko.

Kelarová je napůl Romka a v rozhovoru mluví stejně upřímně o xenofobii, s níž se „její“ děti musí občas popasovat, jako o tom, jak původně chtěla pracovat i s dospělými, ale vzdala to. „Brzy jsem zjistila, že s dospělými Romy už nepohnu, že už mají svůj životní styl příliš pod kůží. Mají svůj systém tak zaběhlý, že se ho nevzdají, i když jim moc nefunguje. To mě přivedlo k dětem,“ vypráví.

MY89: Jak jste se vlastně dostala k práci s romským sborem?

Přestože sbor existuje teprve pět let, tak historie jeho vzniku je hodně dlouhá. Žila jsem patnáct let v zahraničí, ve Walesu, v Británii, Dánsku, v Norsku. Mezitím mi zemřel táta, který byl Rom, ale vůbec se k tomu nehlásil.

Životopis Ida Kelarová rozená Bittová pochází z hudební romsko-moravské rodiny. Studovala na lidové škole umění od svých šesti let hru na klavír a později na violoncello, poté pokračovala na Janáčkově konzervatoři v Brně. Za životní učitele považuje své rodiče, svou matku Lidmilu, která pochází z moravského Slovácka, a svého otce, vynikajícího muzikanta Kolomana Bitta, který hudbě zasvětli i výchovu svých dvou dcer. Část života strávila ve Velké Británii, Dánsku a Norsku, v roce 1995 se vrátila do České republiky, aby zde pokračovala v práci, již započala v Británii. Dnes je Ida Kelarová uznávanou zpěvačkou, muzikantkou, sbormistryní, hudební aranžérkou, producentkou. Pořádá hudební workshopy i pro amatéry. Dvacet let pracuje s lidským hlasem pod hlavičkou školy ISHV (International School for Human Voice), kterou sama založila. Své úsilí soustředí také na pomoc talentovaným romským dětem. Jejím životním i profesním partnerem je romský muzikant Desider Dužda. tak. Foto: archiv Idy Kelarové

Ida Kelarová rozená Bittová pochází z hudební romsko-moravské rodiny. Studovala na lidové škole umění od svých šesti let hru na klavír a později na violoncello, poté pokračovala na Janáčkově konzervatoři v Brně. Za životní učitele považuje rodiče, matku Lidmilu, která pochází z moravského Slovácka, a otce, vynikajícího muzikanta Kolomana Bitta, který k hudbě vedl Idu i její sestru Ivu Bittovou. Část života strávila ve Velké Británii, Dánsku a Norsku, v roce 1995 se vrátila do České republiky, aby zde pokračovala v práci, již započala v Británii.
Dnes je Ida Kelarová uznávanou zpěvačkou, muzikantkou, sbormistryní, hudební aranžérkou, producentkou. Pořádá hudební workshopy i pro amatéry. Dvacet let pracuje s lidským hlasem pod hlavičkou školy ISHV (International School for Human Voice), kterou sama založila. Své úsilí soustředí také na pomoc talentovaným romským dětem. Založila romský zapsaný spolek MIRET, neziskovou organizaci, která se orientuje na vytvoření podmínek pro humánně pedagogickou, kulturní a uměleckou činnost. Jejím životním i profesním partnerem je romský muzikant Desider Dužda.
Foto: Jef Kratochvíl

Když jsem se po sametové revoluci vrátila tehdy ještě do Československa, zažila jsem šok. Jela jsem na Slovensko za tátovou rodinou a cestou jsem viděla nápisy Cikáni do plynu a podobně. Dost mě to vyděsilo, protože jsem vůbec netušila, že tady panují takové nálady.

Za hranicemi se nic podobného neřešilo. Tenhle zážitek byl první impuls pro mou další práci s romskými dětmi. Tím druhým byla vzpomínka na tátu, který byl nádherný člověk, úžasný muzikant. Člověk, na kterého každý den myslím. A jsem přesvědčena, že umřel na to, že se zapřel. Že se nehlásil k Romům, že se zato styděl. Uzavřel se v sobě, a nakonec ho to zničilo, zabilo.

Nikdy se na to téma s nikým nebavil, i když všichni věděli, že je Rom, navíc to na něm bylo vidět. Přitom chvíle mého dětství, které jsem strávila u babičky a dědy z otcovy strany, byly krásné, mám na ně báječné vzpomínky.

Rodina tam žila pospolitě, pořád se muzicírovalo, emoce tam proudily. Lidé v té komunitě žili svobodně a já si tam tehdy našla svět, který jsem měla ráda. Tam jsem se naučila, že muzika je jazyk, kterému všichni rozumějí. A z těch vzpomínek na dětství a na tátu čerpám inspiraci pro celou svou práci dodnes.

ČTĚTE: CHTĚLA BÝT PĚSTOUNKOU, TAK ADOPTOVALA SIROTČINEC. V KONGU

Byl to táta, který mně i sestře předal radost z muziky, ty emoce, které do ní patří. Když zemřel, byla to pro mě obrovská ztráta, ale s ní přišla i nějaká síla, která mě poslala na tu moji romskou cestu.

MY89: Pocházíte z moravsko-romské rodiny. Do té doby jste tedy svou cikánskou krev neřešila?

Vnímala jsem, že jsem po tátovi Romka, ale neřešila jsem to. Až táta zemřel, tak se ve mně něco změnilo, zlomilo. Ty hrozné nápisy, které mě přivítaly doma, mně přišly vůči němu děsně nespravedlivé. Tak jsem se vrhla do romského světa.

MY89: Co to znamená?

Začala jsem více vyhledávat romské komunity. Tehdy jsem se odstěhovala do Brna a začala navštěvovat romské rodiny. Díky tomu jsem také potkala svého muže, výborného muzikanta a skladatele Desidera Duždu. Dnes už spolu žijeme, cestujeme, vyučujeme a koncertujeme dvacet let.

Přitom, kdyby mi někdo před třiceti lety řekl, že budu žít s Romem, tak se mu vysměju. A najednou to tak přišlo. Začali jsme spolu koncertovat a hledali jsme do týmu další talentované romské muzikanty. Objížděli jsme různá ghetta. Tak odstartovala naše společná cesta, během které jsme mnohokrát otevřeli i otázku, proč jsou v Česku takové problémy s Romy, proč je nikdo neřeší; proč se vytváří stále hlubší propast mezi bílou a romskou komunitou.

Brzy jsem zjistila, že s dospělými Romy už nepohnu, že už mají svůj životní styl příliš pod kůží. Mají svůj systém tak zaběhlý, že se ho nevzdají, i když jim moc nefunguje. To mě přivedlo k dětem. Přála jsem si mít dětský sbor, byl to můj sen. Vyhlásila jsem proto v Brně první konkurz do romského dětského sboru. Ten úplně zkrachoval. Myslím, že to bude letos dvacet let.

Ida Kelarová s dětskými muzikanty. Foto: archiv Idy Kelarové

Ida Kelarová s dětskými muzikanty. Foto: archiv Idy Kelarové

MY89: Co se stalo, proč konkurz nevyšel?

Nepřišly děti. Pořádala jsme konkurz v jednom komunitním centru. Když jsem tam dorazila, už tam bylo plno Romů, kteří se přišli kouknout, co se bude dít, ale žádný zájemce o zpívání ve sboru.

Pak už jsem nějakou dobu sbor prostě neřešila, ale přání zůstalo. Věnovala jsme se individuálně šikovným romským dětem, které jsem objevovala v těch nejchudších lokalitách. V každé z nich se našel nějaký ten šperk, obrovsky talentované dítě.

MY89: Podařilo se vám ty talenty zúročit?

Jen v některých případech. Velmi často moji práci s dětmi nakonec negativně ovlivnili jejich rodiče. Mediálně známý je případ talentované Věrky, se kterou se to opakovalo několikrát. Když rodiče zjistili, že se hodláme věnovat jejich dceři a přitom z nás nic nekápne, že není na čem se přiživit, sebrali se i s dcerou a šli si dál svou cestou.

Rodiče talentovaných romských dětí mají často pocit, že musí mít svého potomka pod kontrolou, aby náhodou na tom talentu nevydělal někdo jiný. Nedokázali pochopit, že naší snahou je rozvíjet talent dítěte, vést je k tomu, aby na sobě pilně pracovalo, což je sami nenaučili. Místo toho pořád spekulovali.

MY89: Kolik takových dětí vám prošlo rukama?

Jsou to už stovky dětí. Mnohdy to bylo velmi náročné. Když s takovým dítětem pracujete, vidíte, že by mohlo mít lepší život než jeho rodiče, vytvoříte si k němu vztah. Pak vás vždycky zraní, když to rodiče svému dítěti svým neustálým spekulováním zhatí.

Ale některé se nám přece jen podařilo posunout, vytrhnout z toho začarovaného kruhu romských komunit, které jen čekají s otevřenou dlaní, kdo jim co dá. Velkou radost mi udělal třeba Tomáš Kačo, který vystudoval klavír na ostravské konzervatoři, pak pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a teď studuje na prestižní hudební univerzitě v Berklee College of Music v Bostonu.

Čistá radost z hudby... Foto: Jef Kratochvil

Čistá radost z hudby… Foto: Jef Kratochvil

Takové ojedinělé případy nám dávají sílu pokračovat, i když ani tenhle nebyl bezbolestný, protože i Tomášovi rodiče pořád spekulovali. Vůbec jim nedojde, že jim pomáháte už tím, že se staráte o dítě, že rozvíjíte dítě, o které by se měli starat oni. My jsme chlapce zaměstnali, aby si mohl vydělat na studia, s námi objel svět a získal mnoho zkušeností. A rodiče měli pocit, že mu dáváme málo peněz, že bychom jim mohli postavit barák.

MY89: Vyváží těch několik dobrých zkušeností tu hromadu špatných? Nemáte chuť rezignovat a už neposlouchat hloupé poznámky, kolik byste měli komu dát?

Já už tyhle poznámky ignoruju. Nechci, aby to vypadalo, že považuju Romy za nějaké horší lidi, sama jsem napůl Romka. A pracuji s nimi právě proto, že jsou tak úžasní. Ale mnoho Romů zcela postrádá pocit vděku, když pro ně někdo něco udělá. Neumí si vážit toho, co dostávají od druhých. Jakoukoliv pomoc považují za samozřejmost. Jenže je nikdo neučil, co je to vděčnost a pokora. A oni to neučí své děti. Za vším vidí peníze, ke kterým lze nějak přijít.

Ale díky všem těmto zkušenostem, které jsem nasbírala, jsem si nakonec splnila sen o dětském sboru. Uzrála jsem, zjistila jsem, jak s Romy mluvit. Začali jsme opět organizovat konkurzy do sboru, objížděli jsme nejrůznější lokality, kde jsme hledali vhodné adepty.

ČTĚTE: S VÝCHOVOU K FILANTROPII JE TŘEBA ZAČÍT UŽ OD DĚTSTVÍ, TVRDÍ TEREZA MAXOVÁ

Pak přišly první koncerty s filharmonií z Hradce Králové, se zlínskou filharmonií, s brněnskou filharmonií, se Slovenským rozhlasovým orchestrem a nakonec dokonce s frankfurtskou filharmonií. Naše děti zpívaly v Rudolfinu za doprovodu České filharmonie a pod taktovkou dirigenta Jiřího Bělohlávka. Na Hradčanském náměstí zpívaly pro sedm tisíc posluchačů.

A když se pak vrátí domů, rodiče vnímají, jak se změnily. Že je něco zajímá, že začnou fungovat ve škole. A nakonec to i ocení. Zpočátku jsme udělali chybu, když jsme chtěli přes rodiče vychovávat děti. Teď je to najednou naopak, přes děti se nám daří vychovávat rodiče. A ti se ptají, kdy budou mít děti další výjezd, další tábor, další koncert. Vidí, že se jejich dětem otevírají úplně nové možnosti.

MY89: Jak s dětmi zkoušíte? Scházíte se pravidelně, dokážou děti pracovat zodpovědně?

Ve zhruba padesátičlenném sboru jsou děti z Česka i ze Slovenska. Vídáme se s nimi čtyřikrát až pětkrát do roka a v létě pro ně děláme umělecké tábory, pěvecká soustředění Roma drom. A s nazkoušeným repertoárem potom koncertujeme.

Letní školy jsou hodně důležité. Jsem na děti přísná, ale ony vědí, že je miluju a že to s nimi myslím dobře. Když přijedou poprvé, vesměs nemají sny, nemají žádné cíle, a tím pádem jim chybí i cílevědomost, ke které je jejich rodiče nevedli.

Nejprve je musíme naučit, že mají poděkovat, když něco dostanou. Nastavíme jim pravidla, na která nejsou zvyklé. Vysvětlíme jim, proč se musí přiznat, když ta pravidla poruší. Učíme je, že musí převzít odpovědnost i za to, když udělají nějaký průšvih. Vyžadujeme disciplínu.

Takže vedle uměleckého programu máme na táborech velmi intenzivní výchovný program. A vyplatí se to, protože pak ty děti na koncertech a vystoupeních fungují bezvadně, nikdy jsme neměli žádnou stížnost, nemuseli jsme řešit žádné problémy.

No, a pak s námi vyrazí Česká filharmonie koncertovat do romských osad.

Koncert dětského sboru s Českou filharmonií v Rudolfinu. Foto: archiv Idy Kelarové

Koncert dětského sboru Čhavorenge s Českou filharmonií v Rudolfinu. Foto: archiv Idy Kelarové

MY89: Chcete říct, že Česká filharmonie jezdí koncertovat do romských osad?

Samozřejmě, že ne celá Česká filharmonie, ale asi dvacet jejích členů. Loni s námi takto koncertovali už druhým rokem. Když jsme jeli poprvé, tak někteří kolegové měli obavy. Poslouchali poznámky, ať si dají bacha, že by jim třeba někdo mohl ukrást housle a podobně. Ale nikdy se nic takového nestalo a pro všechny to byl určitě obrovský zážitek.

Romové pro své hosty dokonce vystavěli suché záchody, které voněly čerstvým dřevem. A nikdy nezapomenu na jedno nedělní dopoledne, kdy muzikanti šli jen tak zahrát uprostřed osady Dvořákovy tance. Všichni přišli krásně oblečení, děti byly vyšňořené. Místní donesli ze svých chatrčí pro muzikanty židličky, dali na ně své ručně háčkované dečky a začalo se hrát. A když se někdo z publika projevoval moc nahlas, ostatní ho ztišili.

Všichni to prožívali, bylo tam plno emocí, kterým se otevřeli i jindy přísně akademičtí muzikanti. Najednou nekoukali na přesnou techniku, ale hráli celým srdcem, jako o duši, a dokonce si s těmi nástroji i stoupli a tancovali zároveň s romskými dětmi. Prostě nádherný zážitek. Už máme za sebou dva ročníky na východě Slovenska. Letos bude třetí, tentokrát na Šluknovsku.

MY89: Co dalšího vás letos čeká? Kde vás mohou lidé slyšet?

Přehled koncertů zájemci najdou na našich stránkách. V létě nás opět čeká tradiční tábor Romano drom. Během roku budeme vyjíždět do zahraničí, do různých škol. Naše dětí se seznámí s jinou kulturou, podívají se, jak to funguje jinde. Takové výjezdy pak vždy končí společným koncertem. V říjnu bude vrcholem našeho letošního snažení další koncert v Rudolfinu.

MY89: Jak dostanete třeba na koncert děti roztroušené po celé republice i po Slovensku?

Různě, třeba z Košic jede rychlík, který stojí i v Liptovském Mikuláši. Z východního Slovenska děti stáhne osmimístný transportér. Další děti přijedou autobusem. Vždy je doprovází někdo dospělý. Některé přivážíme osobními auty. Ale třeba v Brně už jedou s jedním členem sboru, který s námi před pěti lety začínal, a dnes je mu už dvacet let a je to moc zodpovědný kluk. Máme tým sestavený z první generace naší neziskovky Miret – někteří naši svěřenci dokonce vystudovali romistiku na Karlově univerzitě. Dnes jsou mými asistenty a vyučují naše děti. A pro ně jsou tito mladí Romové velkými vzory.  

MY89: Kdo tak náročný projekt financuje? Pomáhají vám nějaké firmy?

Daří se nám získávat dotace z projektu Erasmus nebo z Visegrádu. Firmy nechtějí moc dávat na romské děti, to není populární. Máme několik sponzorů, kteří nám pošlou občas nějakou korunu. Doufám, že tenhle postoj se nám naší prací podaří změnit. Když naše děti zpívají na koncertě, publikum pak často tleská ve stoje. A jestli v někom doutná jiskřička rasismu, tak ji tím muzicírováním uhasíme. Lidé odcházejí z našich vystoupení hluboce zasaženi a se zjištěním, že Romové fakt nejsou všichni stejní.

Často zpíváme také s dalšími sbory. Děti se spolu setkávají a dohromady fungují báječně, bez předsudků. Pak ty naše rychle vytlačí i některé nepříjemné vzpomínky. Třeba jak se ve vsetínské restauraci hosté přesunuli na chodbu, když jsme tam vešli a chtěli poobědvat, nebo jak výrostci v pražské zoo na adresu našich dětí pokřikovali, na které opice se vlastně mají dívat, jestli na ty před mřížemi, nebo za mřížemi.

ČTĚTE: NERATOV: MÍSTO, KDE JSOU NA SEBE LIDÉ PROSTĚ HODNÍ, PROTOŽE HODNÍ JSOU

Pracujeme s generací, která tenhle hloupý pohled může změnit. Vytváříme prostor pro setkávání dvou kultur, a tak měníme názory i postoje na obou stranách. Vždycky těm dětem říkám, že na sobě musí pracovat více než všichni ostatní. Nemají to jednoduché, protože rodiče jim s tím vesměs nepomohou. Ale než jdou na pódium, řeknou si: dnes jdeme měnit svět. A je to opravdu tak.

Koncert s Českou filharmonií

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Hotel z Mikulova bude bojovat ve světovém finále o zeleného Oscara

Následující článek

Podobně jako Zuckerberg i Sheryl Sandberg věnovala akcie Facebooku na charitu

Gračková Ivana

Gračková Ivana

Ivana Gračková se pohybuje v médiích necelých třicet let. Působila na pozicích redaktorky, fotoreportérky, scénáristky, moderátorky, editorky i šéfredaktorky.
V devadesátých letech z prostředků své reklamní a PR agentury pět let vydávala kulturní měsíčník pro Moravskoslezský kraj s názvem Triumf, v němž spojila publicistickou a odbornou tvorbu zaměřenou na kulturu a společenský život regionu se standardním měsíčním přehledem akcí. Angažovala se také jako kurátorka uměleckých výstav. Věnovala se tvorbě pro tištěná média, rozhlas i televizi, pracovala také v agenturním zpravodajství. Krátce si vyzkoušela práci pro bulvár, blíže má ale jednoznačně k odborným tématům, publicistice a investigativní tvorbě.
V současné době publikuje nejvíce v Hospodářských novinách a jejich odborných přílohách.