Byznys pro životCharitaCSRKariéraKomunityNa vlastní trikoOdpovědné zálibyOdpovědný životTémata

Na Hromovku zvu zdarma i děti z dětských domovů, nepomáhal jsem jen o Vánocích, říká hoteliér Bílek

Vzpomínáte? O Vánocích se Alexandr Bílek proslavil, když pozval prostřednictvím sociálních sítí do hotelu Hromovka ve Špindlerově Mlýně opuštěné a chudé lidi. A slibuje, že v březnu udělá něco podobného. Lidem, kteří mají hluboko do kapsy, dopřeje pár dní dovolené zdarma znovu. Zatím zvažuje, zda pozve všechny najednou, nebo postupně. Podnikatel dopřává hory potřebným už několik let, na Hromovce třeba hostí děti z dětských domovů.

Hoteliér Alexandr Bílek je velký svéráz, potrpí si na to, aby vše bylo stoprocentní, sám peče každé ráno hostům pečivo, je zvyklý, že z mínusu ho vždy vytáhne až zimní sezona, přesto ho nikdy nenapadlo, aby se o to, co má, nerozdělil. Možná i díky své vášni – cestování. Hlavně v Africe si dobře uvědomil, co to je mít se opravdu nedobře.

ČTĚTE: PODOBNĚ JAKO ZUCKERBERG I SHERYL SANDBERG VĚNOVALA AKCIE FACEBOOKU NA CHARITU

Jeho výzvu, aby Vánoce na Hromovce ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších zdarma strávili lidi, kterým osud dvakrát nepřál, vidělo na sociálních sítích na osm milionů lidí, vyřizoval na šest tisíc e-mailových žádostí a nakonec svátky dopřál pětačtyřiceti potřebným, hlavně mámám, které se o své děti starají samy.

Dvaačtyřicetiletý Bílek provozuje Hotel Hromovka od svých jednadvaceti let. Když ukončil školu, všiml si inzerátu, kde Nadace Český hudební fond prodávala tehdy ještě chatu Hromovka. „Navrhl jsem jim, aby chatu neprodávali, ale raději mi ji pronajali. Nikdy předtím mě neviděli, ale uvěřili slibům, že ten dům dám dohromady a že to pro ně bude výhodnější. Od té doby jsem tady,“ vysvětluje Bílek, který v Krkonoších vychoval dnes už sedmnáctiletou dceru a nedovede si představit, že by ze Špindlerova Mlýna někdy odešel. Tedy kromě svých výjezdů za památkami UNESCO.

Hoteliér Alexandr Bílek je nejen filantrop, ale také vášnivý cestovatel. Foto: archiv Alexandra Bílka

Hoteliér Alexandr Bílek je nejen filantrop, ale také vášnivý cestovatel. Foto: archiv Alexandra Bílka

MY89: V jakém stavu byla Hromovka, když jste si ji pronajal?

Investoval jsem prakticky do všeho. Všechno, co jsem vydělal, šlo do oprav a rekonstrukcí. Každý rok jsem investoval do objektu, který nebyl můj, a aniž by mě k tomu smlouva zavazovala. Prioritou bylo udělat z té chaty tam někde nahoře v mlze hotel, který bude každý znát. Neměl jsem peníze na řemeslníky, vše jsem dělal za pomoci „melouchařů“, ale brzy jsem vše okoukal a pak jsem si mnohé dělal vlastníma rukama.

MY89: Co všechno?

Vodu, odpady, sádrokartóny. Postavil jsem ve čtrnácti pokojích moderní koupelny, novou část restaurace, čističku odpadních vod, elektrické topení, protipožární zařízení, zrekonstruoval jsem dvě chaty vedle hotelu, kuchyň, postavil saunu, koupil nový nábytek, kuchyňské i barové vybavení, sněžné skútry pro dopravu hostů v zimní sezóně, prostě úplně všechno. Když jsem se pustil do stavby posledních koupelen ve čtyřech pokojích, spočítal jsem si, že jsem na tom strávil třináct set hodin.

MY89: A z čeho jste platil nájem, když jste dával všechny peníze do oprav?

Na nájemné mi nikdy moc nezbývalo, dával jsem přednost rekonstrukcím, a tak jsem je platil čím dál později. Za ta léta se z toho stala tradice. Nájem platím včas jen prvních šest měsíců, další půlrok na něj nemám a svůj dluh vyrovnám vždy z kraje nového roku. A tak to funguje asi dvacet let.

MY89: Prý si potrpíte na prvotřídní servis?

Jsme asi jediní v Česku, kdo mají veškerý gastronomický servis na pravém cibulákovém porcelánu. Také máme bar s pěti sty druhy alkoholu a připravujeme kolem třinácti set koktejlů. Vaříme z prvotřídních surovin a nepoužíváme žádné polotovary. Nápoje podáváme do luxusních skleniček, do kterých každý rok investujeme velké peníze. Naše klientela je tak mimořádně věrná. Až devadesát osm procent hostů se k nám vrací. Mít perfektní pověst je opravdu moc příjemné, ale i zavazující. Jen škoda, že nejsme schopni nějaké peníze ušetřit.

Hotel Hromovka v Krkonoších, kde o Vánocích strávili pár dni odpočinku potřební. Konečně letos napadl sníh. Foto: Alexandr Bílek

Hotel Hromovka v Krkonoších, kde o Vánocích strávili pár dni odpočinku potřební. Konečně letos napadl sníh. Foto: Alexandr Bílek

MY89: Vy ale žehráte na to, že máte málo návštěvníků, a tím pádem i málo peněz?

Každý rok začínáme zimní sezonu s hlubokým mínusem. To je dost stresující. Ale i když jsme na tom dost špatně, vím, že to je přechodné období a že se vše brzy zase srovná. Nebráníme se tak pravidelně nabízet pobyty zdarma i v průběhu roku, několikrát u nás byl i dětský domov. Náš hotel leží prakticky u stejnojmenné sjezdovky Hromovka. V létě zde zase vedou cyklistické trasy.

MY89: Když máte skvělou pověst, nejlepší servis, sjezdovku, cyklotrasy, tak by to tady mělo praskat ve švech. Ale nepraská. V čem je problém?

Na obsazenost v zimní sezóně si zase tak moc nestěžuji, jde spíše o tu marži, která by měla být asi tak o padesát procent vyšší. Spočítal jsem, že máme marži asi patnáct procent, což je strašně málo. Náklady přitom činí osmdesát pět procent. A to je kámen úrazu. Konkurence ve Špindlerově Mlýně je obrovská, je tady prý přes tři sta ubytovacích zařízení. K nám jezdí ti, co nás znají, a ti, kterým nás někdo doporučil. Nikdo jiný se k nám prakticky nedostane, nejsme v zimní sezóně dostupní po silnici a máme proto nevýhodu oproti ostatním.

MY89: Co se dělo, když jste zveřejnil váš status na Facebooku, že ubytujete lidi v nouzi zdarma v hotelu?

Zpráva, kterou jsem zveřejnil, se zobrazila zhruba osmi milionům lidí v Česku, Slovensku, a dokonce v Rusku. Následovaly desetitisíce „lajků“, tisíce komentářů a dostali jsme skoro šest tisíc e-mailů. Strhla se nepochopitelná, ale velmi pozitivní lavina, se kterou nikdo nepočítal. Vybrali jsme pětačtyřicet lidí, kteří se ozvali mezi prvními.

ČTĚTE: CHTĚLA BÝT PĚSTOUNKOU, TAK ADOPTOVALA SIROTČINEC. V KONGU

MY89: Vážili si toho, že tady mohou zadarmo být?

Všichni se chovali perfektně a všichni si pobyt u nás zdarma zasloužili. Je samozřejmě vždy k diskuzi, kdo to potřeboval více a kdo méně, každopádně si nemyslím, že toho někdo zneužil. Pravdou je, že se “vytratilo” asi patnáct cibulákových hrníčků, ale myslím si, že to bylo spíše proto, že jim toto místo tak přirostlo k srdci, že si prostě někdo vzal suvenýr, který mu doma bude Hromovku připomínat. Mám tak alespoň důvod nakoupit nové. Vůbec jim to nemám za zlé.

MY89: Opravdu?

Ano, mám takové životní heslo, pokud mi někdo něco vezme, potřebuje to zřejmě víc než já. Kdyby si o ten hrnek řekl každý, určitě bych mu ho věnoval.

MY89: Slíbil jste, že potřebné opět pozvete na jaře, počítáte s tím?

V březnu nabídnu další pokoje. Záleží na tom, kdy se vyhrabu z dluhů, ale určitě něco bude. Již nyní je pár rodin, které to mají slíbené. Možná to nebudu dělat takto hromadně, budu je zvát mezi ostatní hosty po celý březen.

MY89: Hned po Vánocích jste na Facebooku hledal také pokojskou, podařilo se to?

Ozvalo se asi dvacet lidí, kteří chtěli práci, ale nikdo nakonec nedorazil. Každý slíbil, že přijede, někdo nám dokonce hlásil, že vyjíždí a míří k nám, ale dodnes nedorazil. Personál v tomto oboru prostě není. A když ano, tak se jedná spíše o líné a nespolehlivé lidi. Máme stanovenou tu nejvyšší příčku, nespokojíme se vůči hostům s žádnou jinou alternativou než se stoprocentní službou.

MY89: Hotel vám nevydělává, hostů také není moc, proč hotel tedy nepustíte? Stojí vám za to, abyste měl takové starosti?

Daří, nedaří, to je těžké. Dcera se tu narodila, bydlíme tu, práci, kterou děláme, máme moc rádi, a já stále doufám, že to začne jednou vydělávat. Starosti mám, to je pravda. Ale tohle je srdeční záležitost. Nemohu odejít, teď už to nejde. Už jsem tu moc dlouho.

Na druhou stranu mi tento způsob podnikání dává obrovskou možnost k cestování. Dokážu si každý rok vyčlenit tři měsíce na Afriku a dva měsíce na Indonésii. Takže to má i své výhody. Tento hotel vydělá na náš život, ale ještě nikdy jsem nedokázal dát na stranu žádné peníze. Mám ale procestováno devadesát devět zemí. I proto dobře vím, jak se mají lidé ve světě, obzvláště v Africe, takže si vlastně nemůžu stěžovat.

Bez sněžného skútru se hoteliér na Hromovce neobejde. Foto: archiv Alexandra Bílka

Bez sněžného skútru se hoteliér na Hromovce neobejde. Foto: archiv Alexandra Bílka

MY89: Když jsem vás poprvé požádala o rozhovor, řekl jste, že nemáte čas, protože právě zaděláváte těsto na houstičky k snídani. Proč je nekoupíte? Ušetřil byste si čas…

Ano, před dvěma lety jsem se rozhodl, že už nekoupíme jediný rohlík. Zadělat na housky trvá asi pět minut, kyne to samo a ráno je zase za pět minut připravíme na plech a upečou se za dvanáct minut. Celkově to je tak primitivně jednoduché, že nechápu, proč jsem na to nepřišel dřív. Chleba děláme také. A protože se rád hostům chlubím, nemohu si přeci dělat ostudu, že jezdím kupovat pečivo do obyčejného obchodu. A ta vůně. Pečivo pečeme každý den, dokonce i tehdy, když jsou tu jen dva hosté, ať za plnou cenu, nebo zadarmo.

MY89: Proč nemáte kuchaře?

Za těch jednadvacet let jsem zjistil, že nás vždy nejvíce trápili právě kuchaři. Dá se říci, že mají tendenci být v pozici vyděrače. A jednoho dne jsem jednoho musel vyrazit na minutu a to byl plný hotel. Nezbylo, než jít vařit. Kuchařina je o organizaci, dokonalé přípravě a praxi. Nedělám si příliš starosti, zda kuchaře mám, nebo nemám. Prostě když nemám, jdu vařit a hotovo.

MY89: Vaše jméno je spjato s expedicí po Africe. Můžete ji popsat?

V roce 2004 jsem založil klub pro nezávislé cestovatele unescoclub.cz, v současné době má tisíc členů. Smyslem klubu je cestovat a snažit se navštívit co nejvíce míst UNESCO. Na světě je 196 zemí a přes tisíc míst UNESCO a já si stanovil, že je všechny navštívím. Cestoval jsem vždy s dcerou, nyní ale chodí na střední školu, tak nemůže moc cestovat. Posledních pět let jezdím se svoji přítelkyní, která se mnou v hotelu pracuje.

Každý rok v dubnu odjíždíme na expedici do Afriky, kde jsme tři měsíce. Máme projeto 122 tisíc kilometrů po pětatřiceti zemích Afriky. Jedeme pěkně systematicky a chceme se stát jedinými lidmi na světě, kteří dokážou procestovat všechny země Afriky a současně všechna místa UNESCO. Tři čtvrtiny z toho už máme za sebou.

S jednou rodin, které Alexandr Bílek (uprostřed) hostil o Vánocích. Foto: archiv Alexandra Bílka

S jednou rodin, které Alexandr Bílek (uprostřed) hostil o Vánocích. Foto: archiv Alexandra Bílka

MY89: Co by se stalo, kdybyste do Afriky nejel a staral se raději o hotel?

To by nešlo, nasazení, které máme, je enormní. Nesedíme v kanceláři, ale pracujeme rukama a nohama šestnáct až osmnáct hodin denně. Někdy se stane, že nejdeme spát vůbec. Zimní sezóna trvá asi sto dní bez jediného dne volna. To, co nás drží na nohou a díky čemu neztrácíme elán, je den „D“. Ten den znamená konec práce, kdy jsme na cestě na letiště a odlétáme k našemu autu do Afriky. Pokud by tento den byl v nedohlednu, nemohli bychom pracovat takovým tempem a nasazením.

MY89: To máte po tom zápřahu dlouhou dovolenou, že?

Afrika není žádná dovolená, jedná se o další náročnou etapu roku. Je to skoro sto dalších dní nejistoty, dobrodružství, prachu, bahna a potíží. Ale drží nás na nohou zase den „D“, tedy den, kdy to skončí a my se plni zážitků vracíme domů a blaží nás, že jsme zdraví, máme všechny končetiny, nikdo nás nezastřelil, ani nesežral. A doma si oddechneme a řekneme si, že jsme zase něco dokázali.

ČTĚTE: HLUČÍNŠTÍ POMŮŽOU DVOULETÉMU FRANTIŠKOVI. UŽ MAJÍ PRAXI, LONI POMÁHALI ČTYŘLETÉ ADÉLCE

MY89: Když se vrátíte z Afriky, do zimy je ještě daleko. Co děláte v tomto období?

To začíná letní sezóna a před námi sto dvacet dní práce. A opět se těšíme na konec října, kdy je před námi šest týdnů, kdy neděláme vůbec nic. Jsme na jednom indonéském ostrově, který má tři kilometry po obvodu a my jen ležíme, spíme, píšeme knihu, snídáme, obědváme a večeříme. A tak pořád dokolečka, už pět let. Když jsme pryč, hotel je uzavřený, nebo je v něm část rodiny.

My89: Na kolik vás přijde takové tříměsíční putování po Africe?

Taková tříměsíční expedice nás stojí obvykle tři sta tisíc korun. Nejméně polovinu musíme sehnat od sponzorů a kamarádů. Zbytek jsou naše peníze. Když je malér, musíme si půjčit z banky, což se stalo zrovna při poslední expedici. Loni nás to stálo o dvě stě tisíc korun navíc a bance to splácíme ještě dnes.

MY89: A shání se vám teď sponzoři lépe, když se o vás díky charitativním svátkům více ví?

Letos to bude asi problém. Místo abych sháněl peníze na Expedition All Africa 2016, dával jsem rozhovory a odpovídal na stovky e-mailů. Právě v té době máme vždycky tak čtrnáct dnů na to, abychom sehnali nějaké peníze. Letos se nám to nepodařilo a čas na to již mít nebudu. Proto jsem se rozhodl, že svůj plán zveřejním prostřednictvím projektu na startovac.cz a pokusím se sehnat peníze jinak. Projekt bude spuštěn během několika dnů. Sponzorům máme co nabídnout.

Na expedici do Afriky se chystá hoteliér i letos, už procestoval 35 zemí. Foto: archiv Alexandra Bílka

Na expedici do Afriky se chystá hoteliér i letos, už procestoval 99 zemí. Foto: archiv Alexandra Bílka

MY89: Přihlásila se nějaká organizace po vaší velkorysé nabídce, která se chtěla k pomoci připojit?

Ozvalo se asi sto lidí, kteří nabízeli, že pošlou příspěvek, ať napíšu číslo účtu a podobně. Všem jsem řekl, že jim děkuji, ale že se to nehodí. Nemohu nikoho zatahovat do svých nápadů. Budu raději, když přijedou a ty peníze u nás utratí, nebo když nás podpoří v našem cestování.

Ozval se ale jeden borec, kterého můj nápad potěšil. Večer vyhlásil sbírku v komunitě Mila Janacek Offroad a hned ráno přivezl dvaapadesát tisíc korun, které jsem rozdělil mezi ty, kteří si to podle mého názoru nejvíce zasloužili. Také se ozvali lidé, kteří nabízeli těm, co jsem je na Vánoce pozval, dopravu zdarma.

MY89: Říkáte, že to, co jste udělal, je úplně normální a že to není žádná mimořádná událost. Znáte další hoteliéry vašeho ražení?

Neznám a je mi to jedno. Tohle byl můj spontánní nápad, když jsem zjistil, že poprvé máme Vánoce prázdné. Netušil jsem, že se někdo vůbec ozve. Byla to shoda okolností, nálad veřejnosti, předvánočního času a lidí, kteří nabídku začali ve velkém sdílet, čímž vlastně sami dokázali, že jim není lhostejné, jak smutně prožívá Vánoce spousta bližních. Jeden podnikatel ze Špindlerova Mlýna mě požádal o několik e-mailů, které jsem obdržel, a sám poté nabídl nějaké rodině pobyt u něho zdarma také. Takže vlastně jednoho znám.

MY89: Jaký je váš názor na politiku cestovního ruchu, na roli státu v něm, na pomoc podnikatelům?

Každý by chtěl nějakou podporu, tomu rozumím. Když zemědělec má podporu, protože je sucho, nebo příliš vlhko, proč by neměl dostat podporu hoteliér, který nemá vločku sněhu? Tomu rozumím, ale jsem mnohem raději, když si poradím sám. Pokud by však bylo sníženo DPH na deset procent, bylo by to moc fajn.

ČTĚTE: SOCIÁLNÍ BYZNYS, KTERÝ MÁ SMYSL. V HOTELU MAGDAS SE O HOSTY STARAJÍ UPRCHLÍCI

MY89: Které období bylo ve vašem životě nejšťastnější?

Já jsem spokojený. Nejšťastnější bylo období narození mé dcery, ale vlastně jsem to ani nezapil, protože nepiju. Každé období je složité i šťastné, život je takhle vymyšlený. Vše je podle mého dokonale zprůměrováno.

MY89: Čím se v životě řídíte, jakých vlastností si nejvíce ceníte, co naopak u lidí nesnášíte?

Mám rád poctivost, spravedlnost a dodržování slova. Když někdo udělá chybu a uzná ji, je to pro mě velmi silné gesto. Když chybu neuzná, neumím to vydýchat a nechat to plavat. Narážím na celou řadu žalob, které jsem podal za poslední roky. Obzvláště stále bojuji se státní správou na všech možných úrovních. Jak se říká v křesťanství, člověk by se měl chovat tak, jak by chtěl, aby se k němu chovali ostatní. Já se o to snažím.

Z cesty Alexandra Bílka do Afriky

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Na zeleného Oscara mikulovský hotel nedosáhl, Česku ale zvedl prestiž

Následující článek

Komentář Kvida Štěpánka: Freude, Freude, vždycky na tě dojde!

Stypková Marie

Stypková Marie

Novinařině se věnuje dvacet let. Začínala v regionálních denících.
Mezi její největší úspěchy patří vítězství v novinářské soutěži vydavatelství VLP Ombudsman čtenářů za sérií článků o nejmladších bezdomovcích. Jako vedoucí redaktorka pracovala také v týdeníku Sedmička nebo 5 plus2.
Má dvě dospělé děti a tři vnoučátka. V životě se řídí zdravým selským rozumem, tíhne k východním filozofiím.