Byznys pro životCSRDiverzitaEditorský výběrKariéraNa vlastní trikoNeziskový světOdpovědná rodinaOdpovědné firmyOdpovědný životSociální podnikyTémataVzdělávání pro život

Nevzdala se, i když byla na dně. Teď z černé díry beznaděje pomáhá druhým

“Člověk se nikdy nesmí vzdát,” říká majitelka rodinné firmy Centrum andragogiky Marie Jírů. Heslem se planě neohání, dokázala nejen vybudovat úspěšný podnik, ale také se poprat s životem. Přečtěte si příběh podnikatelky, která chce být prospěšná ostatním a která si radost dělá i tím, že dokáže skloubit práci ve firmě s péči o tříletou dceru.

Stříbrný certifikát TOP Odpovědné malé firmy nebo vítězství v královéhradecké soutěži Stavba roku za unikátní přeměnu staré cihelny ve školící centrum jsou jen některá ocenění za přístup k lidem, komunitě i životnímu prostředí, kterými se česká rodinná firma Centrum andragogiky může letos pochlubit.

ČTĚTE: KRISTÍNA FÉLOVÁ Z MOL: VE VELKÝCH MĚSTECH DNES FIRMY VEDOU VÁLKU O TALENTY

Málokdo ale ví, že majitelka firmy Marie Jírů se v posledních šesti letech soustředí také na svou neziskovou organizaci Šance na vzdělání, jež pomáhá lidem po úraze znovu najít práci a vrátit se do aktivního života, a pomalu rozjíždí i sociální podnik, který handicapované bude zaměstnávat.

Jak vyřešit exmanželovy dluhy? Podnikáním

Kdyby někdo řekl před dvaceti lety Marií Jirů, že bude jednou šéfovat úspěšné rodinné firmě, pomáhat handicapovaným a druhé dítě si pořídí ve 43 letech, poklepala by si asi na čelo.

Cesta šestačtyřicetileté oceňované manažerky k Centru andragogiky, firmě, která vzdělává dospělé, a její neziskovce, nebyla přímá.

Marie Jírů (43) Je jednou z výrazných osobností v oblasti firemního vzdělávání v České republice i na Slovensku, o čemž svědčí i její nominace na Manažera roku. V této soutěži získala titul Manažer odvětví vzdělávání. Její firma zase letos stříbrný certifikát jako TOP Odpovědná malá firma. Vzděláním a praxí je andragožka, vzdělání ukončila rigorózní zkouškou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Podniká 20 let, ve firemním rozvoji působí od roku 2001. V roce 2006 založila vlastní vzdělávací společnost, Centrum andragogiky. Je též zakladatelkou neziskové organizace Šance na vzdělání, jejímž posláním je prostřednictvím vzdělávání podporovat sociálně a zdravotně znevýhodněné osoby. Je příkladem toho, že lze skloubit podnikání s rodinným životem, neboť v současné době je jejím koníčkem kromě podnikání, výchova její tříleté dcery. Marie Jírů je vdaná a má dvě dcery, starší je 24 let a studuje a pracuje v zahraničí jako manažerka restaurací a hotelů. Foto: archiv Marie Jírů

Marie Jírů (46)
Je jednou z výrazných osobností v oblasti firemního vzdělávání v České republice i na Slovensku, o čemž svědčí i její nominace na Manažera roku. V této soutěži získala titul Manažer odvětví vzdělávání. Její firma zase letos stříbrný certifikát jako TOP Odpovědná malá firma.
Vzděláním a praxí je andragožka, vzdělání ukončila rigorózní zkouškou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Podniká 20 let, ve firemním rozvoji působí od roku 2001. V roce 2006 založila vlastní vzdělávací společnost, Centrum andragogiky.
Je též zakladatelkou neziskové organizace Šance na vzdělání, jejímž posláním je prostřednictvím vzdělávání podporovat sociálně a zdravotně znevýhodněné osoby.
Je příkladem toho, že lze skloubit podnikání s rodinným životem, neboť v současné době je jejím koníčkem kromě podnikání, výchova její tříleté dcery.
Marie Jírů je vdaná a má dvě dcery, starší je 24 let a studuje vysokou školu. Foto: archiv Marie Jírů

Vystudovala obor porodní asistentka, před čtyřiadvaceti lety se jí narodila první dcera, a kdyby se z jejího prvního muže nevyklubal domácí tyran a člověk, který dokáže leda tak dělat dluhy, asi byste vysokou dlouhovlásku s energií v očích i hlase potkávali v hradecké porodnici.

Jak sama říká s jemnou ironií v hlase, jde o takový klasický český příběh, proč se žena a máma pustí do podnikání. Psal se rok 1995, zůstala po pěti letech manželství sama s dcerou a musela se rozhodnout, zda bude jen nadávat na nespravedlivý osud, nebo situaci vyřeší. „Dnes už vesele říkám, že za můj úspěch může vlastně můj první muž,“ usmívá se. „Nebýt jeho, podnikat bych nezačala.“

Zjistila, že má obchodní talent. Prodávala různé věci. Tehdy to šlo, protože lidé měli chuť kupovat. Z výdělku sedmi tisíc v porodnici, měla najednou měsíčně třicet tisíc korun. V devadesátých letech velmi slušné peníze. A dluhy byly brzy pryč.

Dlouho se věnovala velkoobchodu s knihami. „Vždycky jsem byla do knížek zamilovaná, takže jsem prodávala něco, co mělo hodnotu,“ vzpomíná. Zaměřovala se na dětská leporela, která tehdy na trhu chyběla. Dovážela je ze zahraničí. A prodávala prostřednictvím obchodních zástupců ve firmách.

ČTĚTE: BARBORA CHUECOS: SYNŮV AUTISMUS NEBEREME JAKO TRAGÉDII, ALE JAKO DAR

A opět přišel pád. Firmy neplatily a Jírů si – jako stovky dalších malých firem – na vlastní kůži vyzkoušela, jaké to je, když ona platit musí, ale přitom jí řada institucí dluží.

Velkoobchod s knihami zavřela. A vrhla se do další živnosti – spojila se s firmou, která prodávala produkty zdravé výživy. Ta firma se věnovala intenzivně vzdělávání zaměstnanců a ji to zaujalo natolik, že vystudovala andragogiku neboli vzdělávání dospělých, které ukončila doktorátem na Univerzitě Karlově a v roce 2006 založila Centrum andragogiky.

„Tohle si prostě nenaplánujete, ten příběh napsal život,“ říká Jírů.

Třináctá komnata: domácí násilí

Firmě se dařilo, rostla. A stejně jako ve firmě se daří Marii i v osobním životě. Před jedenácti lety potkala svého současného muže, který ji skvěle doplňuje. „Je ekonom, auditor a dnes už i jednatel firmy,“ říká.

Když před čtyřmi lety otěhotněla s mladší dcerou, věděla, že už nemůže být ve firmě denně a všechno podepisovat, takže se dohodli. Firma, v níž pracuje i její mladší sestra, ale patří pořád jen jí.

Marie Jírů s dcerami. Foto: archiv Marie Jírů

Marie Jírů s dcerami. Foto: archiv Marie Jírů

„Samozřejmě, že doma nebo i na dovolené mluvíme o firmě skoro pořád, protože pořád vymýšlíme, jak ji rozvíjet, a muž i sestra, která se stará o obchod, mi neuvěřitelně pomáhají, ale oba respektují, že když se v něčem neshodneme, poslední slovo mám já,“ popisuje, jak to ve firmě chodí.

„Naštěstí můj muž není typ chlapa, kterému by vadila úspěšná žena. On je naopak ten typ, pro kterého je každá společenská akce spíše za trest, ke štěstí potřebuje svá čísla,“ směje se. Ale hned zvážní. „Velmi si vážím toho, že nikdy neměl ambice být společníkem, velmi si vážím toho, jaký je člověk,“ říká. I díky této rodinné symbióze si mohla k malé dcerce pořídit i třetí dítě – neziskovou organizaci, která se zaměřuje na pomoc lidem po úrazech.

I když původně myslela, že bude pomáhat ženám, které týrali jejich partneři. Sama totiž domácí násilí zažila v prvním manželství. A o její třinácté komnatě dlouhá léta nevěděl nikdo, ani rodiče, ani její sestra, s níž je jinak velmi důvěrná. „Asi je to tím, že se člověk za to stydí, bylo mi hanba, že jsem to v prvním manželství snášela a neuměla to vyřešit,“ přemýšlí Jírů.

ČTĚTE: BEZ ČERVENÉ RTĚNKY ANI RÁNU. ŽENSKOST ŠÉFCE NEJVĚTŠÍ PILY V ČESKU AUTORITU NEUBÍRÁ

Když se jí v podnikání začalo dařit, řekla si, že pomůže i těm, které na tom jsou podobně, jak byla kdysi ona. Ale nevyšlo to. Nikdy v životě neslyšela tolik výmluv, proč něco nejde, jako když se snažila pomáhat ženám v azylovém domě.

„Ony chtěly jen finanční pomoc, o rady, jak se znovu postavit na vlastní nohy, nestály – měly na každý návrh sto odpovědí, proč nemohou pracovat, proč nemohou svou situaci změnit,“ trochu smutně vzpomíná Jírů. Byla z toho tak vyždímaná, že si řekla, že tudy neprorazí.

Být potřebná

Nicméně, ona prostě chtěla, aby to, že se jí daří, pomohlo i druhým. Téma společenské odpovědnosti brala jako něco, co k úspěšné firmě patří. I porodní asistentkou se stala z prostého důvodu – vždy chtěla mít pocit, že je potřebná.

„Klíčové bylo setkání s ředitelem rehabilitačního ústavu v Kladrubech Josefem Hendrychem, který mi vyprávěl o tom, že pacienti po těžkých úrazech, kteří se tam ocitnou, spadnou do černé díry,“ vzpomíná.

V léčebně jim dokážou pomoci zdravotně, oni ale potřebují rychle pomoci psychicky, uvědomit si, že úrazem život nekončí, že musí dál aktivně žít, a k tomu patří práce.

Podle Jírů není sociální systém v Česku nastaven dobře. Lidé po úraze dostanou invalidní důchod, většinou i odškodnění, leckdy vysoké. Jenže to je většinou přivede do totální izolace a jejich život skončí. „Podívejte se na ulici, kolik potkáte postižených? A zkuste vyjet do Německa, tam ti lidé žijí, baví se, na ulicích potkáte neuvěřitelné množství vozíčkářů,“ vypráví Jirů.

Její neziskovka Šance na vzdělání funguje na jednoduchém (a přitom složitém) principu. Zaměstnává mimo jiné handicapovanou ženu, která působí přímo v léčebnách a chodí za pacienty a nabízí rekvalifikační kurzy i hledání práce. „Před ní se lépe otevřou, když vidí, že je jedna z nich a sama pracuje,“ vysvětluje Jírů. Neziskovka podle ní hodně stojí také na obětavosti ředitelky Vlasty Krejčové.

“Opravdu obvoláváme potenciální zaměstnavatele z regionu, kde člověk po úraze žije, a práci mu aktivně hledáme,“ pokračuje ve vyprávění. Je to mravenčí práce, příbuzní mnohdy svého blízkého litují a chtějí se o něho starat, žádnou práci pro něho nechtějí. „Neuvědomují si, že ta je přesně to, co jejich blízkého zase vrátí do života,“ kroutí hlavou Jírů.

Úspěchy neziskovka má, ale nedají se zatím měřit ve stovkách případů, kterým pomohla. “Ale pár desítek těch, komu jsme práci našli, nebo umožnili rekvalifikaci, už máme. A hlavně to nehodláme vzdát.”

Sama se snaží vysvětlovat, že systém se musí změnit, i politikům, zatím na to ale nikdo moc neslyší. „Asi není moc populární, aby politici lidem po úraze začali říkat, že mají pracovat,“ povzdechne si Jírů.

Záchrana technické památky

Výrazným počinem Centra andragogiky v oblasti CSR byla i přestavba zchátralého objektu staré cihelny. Firma zregenerovala brownfield, zachránila technickou památku, postavila školící centrum v ekologickém duchu a propojila firmu s místní komunitou.

V nové budově, která získala první místo v královéhradecké soutěži Stavba roku, vzniklo komunitní centrum Cihelna, které nabízí příměstské tábory, letní školu programování i klub aktivního stáří.

Nové školící centrum Centra andragogiky na místě bývalé cihelny. Foto: archiv Marie Jírů

Nové školící centrum Centra andragogiky na místě bývalé cihelny. Foto: archiv Marie Jírů

Blízké okolí budovy je co nejlépe uzpůsobeno i pro zvěř, která z blízkého lesa chodí na pastvu na protilehlá luka. Ploty jsou bez ostrých hran, firma zbudovala krmítka i napajedla.

Nedávno se Jírů ozvala žena na vozíku, která má za sebou praxi na úřadě práce v oboru politiky zaměstnanosti a vystudovanou andragogiku.

Přišlo to velmi vhod, protože zrovna vznikal plán na založení sociálního podniku, personální agentury Centrum práce, která bude handicapované zaměstnávat.

ČTĚTE: OBLIČEJE PLNÉ MODŘIN. UMĚLEC ZTVÁRNIL HVĚZDY JAKO OBĚTI DOMÁCÍHO NÁSILÍ

„V posledních dvou letech děláme pro firmy odborné rekvalifikace v technických oborech, firmy si člověka najdou a my ho rekvalifikujeme. Teď chceme firmám ty lidi také hledat, mezi zdravými a handicapovanými,“ vysvětluje Jírů, kam dále chce ve společenské odpovědnosti pokročit.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Potravinová banka má novou dodávku, pomůže více lidem v nouzi

Následující článek

Záchrana foodblogerky Barbory: Perníčky na poslední chvíli

Petra Horáková

Petra Horáková

Petra Horáková se dlouhodobě věnuje tématu odpovědného podnikání. Byla u startu pravidelných příloh Hospodářských novin věnovaných oblasti CSR, účastní se i odborných konferencí a diskusí. Čtyři roky se věnovala projektu TOP 25 žen českého byznysu. Petra začínala svou novinářskou dráhu v polovině 90. let jako redaktorka ostravské přílohy deníku MF DNES.