Byznys pro životDiverzitaKariéraNa vlastní trikoOdpovědné zálibyOdpovědný životTechnologie pro životTémata

Okrasné pískování se hodí i na sklenice pro punkovou kapelu, říká živnostník Horský

Má narušenou míchu a špatně mu fungují svaly. Přesto, nebo možná právě proto podniká. Živnostník Václav Horský ze Zbůchu u Plzně se věnuje okrasnému pískování. A daří se mu tak, že vážně zvažuje, že si kromě internetového prodeje otevře i kamenný krám a příští rok přijme první zaměstnance, samozřejmě s podobným osudem.

Dělat rozhovor v adventním období možná není ten nejlepší nápad. Termín několikrát posouváme, protože Václav Horský má zakázek až nad hlavu. Nenapadlo by mě, jakou cenu může mít pouhá hodina času. Přesto během rozhovoru necítím žádný stres nebo únavu. Slyším odhodlání. „Jsem na to sám, od rána do večera. Ale tak to má asi bejt. Dokud můžu aspoň myslet, tak to musí lítat,“ začíná s vyprávěním  živnostník, který trpí degenerativním postižení míchy.

ČTĚTE: HANDICAPOVANÉ NECHÁVÁME DĚLAT JEJICH VLASTNÍM TEMPEM, FIRMĚ SE TO VYPLÁCÍ

Lítám v tom. Už zase. Protože opravdu nevím, co si představit pod pojmem okrasné pískování. Pár takhle ozdobených věcí jsem už viděla, ale jak se to dělá, netuším.

Václav Horský má život rád, i když se s ním nemazlí. Foto: archiv

Václav Horský má život rád, i když se s ním nemazlí. Foto: soukromý archiv

„Nejdůležitější a nejdelší na celém procesu je příprava. Musíte mít dobrou představivost, vědět, jak to bude vypadat na konci, až věc vyrobíte. Je třeba umět na počítači, hlavně s grafikou,“ vysvětluje trpělivě Horský, který má svou provozovnu v obci Zbůch, která leží asi sedm kilometrů jihozápadním směrem od Plzně. A popisuje, co jeho řemeslo, nebo spíše umění obnáší.

„Docela často dělám dárkové sety na určité téma, teď třeba sklenice pro punkovou kapelu. Tam se vyřádím a můžu dát fantazii prostor,“ předvádí svou práci a je vidět, že ho to vážně baví.

Pane jo. Tohle bude napínavý!

Rozkreslená zakázka se vytiskne na černobílý film, který se UV lampou osvítí na fotocitlivou samolepicí fólii. Ta se nalepí na daný předmět. Prosvětlená místa ztmavnou a vytvoří se místo nich stroupky, které během pískování odpadají. „Motiv tedy vzniká tak, že zůstává nalepené jen to, co se neosvítilo,“ líčí živnostník, který chce ukázat lidem, že handicapovaný nemusí sedět doma u zdi, ale může dělat zajímavé věci.

Srdcerváči mají otevřeno už jen do 15. prosince

Dvě stě dvacet tisíc korun. Tolik stojí přístroj na laserové vypalování, díky kterému může živnostník Václav Horský přijímat více zakázek. Založil si malou dílnu a od Srdcerváčů získal v grantové výzvě sto čtyřicet tisíc korun.

Srdcerváči jsou projekt NFOZP, který pomáhá postiženým lidem najít si práci. Podpořit ho můžete i vy, když si vyberete dárek či zážitek ze srdcerváčského katalogu. Před Vánocemi je to dobrý tip, ale musíte si trochu pospíšit, katalog je otevřený už jen do 15. prosince.

Příběh Václava Horského Helena Tutterová napsala původně pro srdcerváčský magazín.

Pískovací zařízení je vlastně uzavíratelný box, ve kterém je pískovací pistole. „Dovnitř dáte předmět a pak tam skrz otvory strčíte ruce rovnou do rukavic. Jednou rukou předmět nakláníte a v druhé máte pistoli. Z boxu vede filtrace, která odsává zbytky, třeba střípky skla, a díky které se toho nenadýcháte,“ pokračuje.

Já ale potřebuji obrázek. Představivost mám na bodě nula. Ale nemám čas propadat skepsi. Představím si krabičku velkou tak na skleničku. „No, a do boxu se vejde klidně i kolo od auta,“ směje se podnikatel.

Pískování je jiné než tisk barvou. „Je luxusnější a elegantnější,“ je přesvědčen řemeslník, kterého grafika bavila od dětství. V životě si ale vyzkoušel ledacos, než si otevřel živnost, včetně obrábění či práce ve skladu.

Maluje od dětství, vzděláním je strojní mechanik a od výkresů je ke grafice už jen krůček. Po škole pracoval v grafické reklamní dílně, dostal se i k prototypům aut a kovovýrobě. Pískování měl zprvu jako koníček, ale postupně si z něj udělal obživu. „Chci dělat, co mě baví, něco vyrábět a tvořit. Nejen někde sedět u zdi…

Úspěch úřadu navzdory

Všude na chodbách byly cedule ‘Pomůžeme vám’. Tak zaklepal na jedny dveře a vešel. Zeptal se úřednice, s čím má počítat, co si má zařídit a na co má jako osoba samostatně výdělečná činná nárok.

„A dostal jsem odpověď, že přesně neví, že si mám raději sehnat právníka. Jindy mi zase řekli, že já přece pracovat nepotřebuji,“ s trochou hořkostí v hlase popisuje své začátky živnostníka s postižením.

A tahle zkušenost nebyla ojedinělá. Informace tedy pan Horský dohledával, kde se dalo. A ani to, že získal dotaci, nebyl pouze důvod k radosti. Získal sice menší částku peněz, jenže nemohl dva roky nikoho zaměstnat.

„No jo, skousával jsem leccos. Třeba myšlenku, že když podnikám a vydělávám, tak co bych ještě vlastně chtěl. Ale vždyť z toho odvádím daně! Navíc nemám potřebu vydělávat miliony a žádat dokola o granty. Já chci jen fungovat jako normální člověk a ukázat, že to jde,“ posteskne si.

I přes různé peripetie má Václav Horský na Plzeňsku zavedené jméno, díky e-shopu dodává zboží po celé republice a občas také do zahraničí. V budoucnu plánuje prodejnu, kde vystaví výrobky z dílny. Třeba poháry, štítky, plakety. Taky by se rád přesunul do větších prostor, rozšířil výrobu

ČTĚTE: NERATOV: MÍSTO, KDE JSOU NA SEBE LIDÉ PROSTĚ HODNÍ, PROTOŽE HODNÍ JSOU

„A zaměstnal tak dva zaměstnance, lidi s podobným osudem. Už to asi nebudu zvládat sám. Práce je dost. Dokonce uvažuji o tom, že bych si k sobě vzal někoho jako partnera. On by druhý člověk té práci dal další vizi a rozměr,“ dumá Horský.

Podívejte se na video Jak se pískuje zvon

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Užijte si rodinnou pohodu s pohádkami v kalendáři Aleny Čarvašové

Následující článek

Ženy ze Saúdské Arábie: Volily, byly zvoleny a díky lidské stuze jsou v Guinessově knize rekordů

H. Tutterová

H. Tutterová

Ráda píšu i mluvím a líbí se mi schovávat humor mezi řádky a zachytávat kouzlo okamžiku.
Obklopuji se lidmi, knihami a kávou a baví mě rozšiřovat si obzory. Pozoruji, glosuji, sportuji, fandím Colombovi a umím se do třiceti vteřin ztratit i s navigací a mapou v ruce.
Chtěla bych se nechat na rukou nosit, jenže přitom vřeštím, že nemám pevnou půdu pod nohama.