Blogy expertůEditorský výběrKariéraKomentářeLeadership / mentoringS korporací v zádechTémataVzdělávání pro životZdravý životní styl

Přiznání Lenky Čábelové: Balzám zklamání aneb jak vykopat psa

Mluvila jsem se svou kolegyní. Obě dvě máme společné to, že chceme vždy dosahovat nejlepších možných výsledků, pokud možno ve všem, co děláme. Tento permanentní perfekcionismus vede u odpovědných lidí velmi snadno k vyčerpání a vyhoření. Kolegyně mi vyprávěla, jak jí před pár lety její šéf, generální ředitel pobočky, v níž pracuje, vysvětlil, že manažer, který dobře prioritizuje, musí nutně v určitých oblastech jednou za čas selhat… Úterní blog expertů píše CSR manažerka Lenka Čábelová.

“Zklamání se pokládá za něco špatného. To je neuvážený předsudek. Jak jinak než prostřednictvím zklamání můžeme objevit, co jsme očekávali a v co jsme doufali? A v čem jiném než v tomto objevu by mělo spočívat sebepoznání?… Člověk, který by chtěl opravdu vědět, kdo je, by musel být neúnavný, fanatický sběratel zklamání, neboť [to je] chladivý, uklidňující balzám, který nám otvírá oči o opravdových konturách nás samotných.”

ČTĚTE: LENKA ČÁBELOVÁ: ŽIVOT JE PŘÍBĚH. ALE KDO HO PÍŠE?

Tato pasáž v mé oblíbené knize Noční vlak do Lisabonu se mi pevně vryla do paměti a ze dne na den změnila to, jak vnímám zklamání a neúspěch (který je velmi často přímou linkou k pocitu zklamání). Netvrdím, že z těchto okamžiků mám radost, to by bylo přinejmenším předčasné a zde mám asi ještě kus práce před sebou. Nicméně je velmi osvobozující zkusit vnímat další dimenze neúspěchu či zklamání místo snahy na vše rychle zapomenout.

Když se člověk cítí velmi zklamaný, znamená to, že se nějaká událost dotkla něčeho, co je v jeho životě zásadní, nějaké klíčové hodnoty. Pocit zklamání zpravidla nepramení z události samotné, i když to tak vypadá, ale vypovídá o něčem mnohem hlubším, co ta událost pouze oživila.

Dá-li si člověk práci přemýšlet o tom, proč se zrovna teď cítí tak zklamaný, a je-li ochoten si “sám sebe” připustit, může se o sobě opravdu hodně dozvědět. A také si uvědomit, že pokud si takové zásadní věci dosud neuvědomoval sám, nemůže čekat, že to napadne ostatní, kteří zdánlivě jeho zklamání způsobili. A příště třeba bude schopen včas a jasně komunikovat, co a proč je pro něj důležité.

Možná vám to připadá příliš filozofické, ale až příliš často reagujeme na základě prvního podnětu, aniž bychom přemýšleli, co nás k tomu vede a, lidově řečeno, “kde je zakopán pes”. A tím pádem o toho zakopaného psa zakopáváme znovu a znovu. Platí to v osobním životě i v práci, kde podobnou roli může sehrát chyba či neúspěch.

Nedávno mě jeden časopis požádal o 600 slov na téma “chyba, která mě posunula”. Uvědomila jsem, že to byla každá chyba, kterou jsem si připustila, protože jsem tím odhalila další kousek svého “psa” – čeho se obávám, po čem toužím, co umím či neumím, co akceptuji a co už ne, jak se s tím zvládnu vyrovnat a co si z toho dokážu vzít.

ČTĚTE: POZNÁMKA TEREZIE SVERDLINOVÉ: ZRÁDNOST VYJETÝCH KOLEJÍ

Ještě více mě posunuly chyby, které jsem dokázala přiznat před ostatními. Vyslovit nahlas větu “Udělala jsem chybu, když…” není vůbec snadné, a to ani před lidmi blízkými, jichž se ta chyba, kterou jsem udělala, třeba vůbec netýká. Nevzpomínám si, že by někdy někdo na přiznání chyby reagoval nepříjemně, a přesto se často zdráháme to udělat.

Můžeme nad chybami plakat, můžeme se jim vyhýbat, můžeme je uvěznit kamsi do podvědomí, ale tím ztratíme příležitost se něco dozvědět a něco naučit. Je mi jasné, že spoustu chyb jsem ve svém životě promarnila tím, že jsem je odmítla vidět. S tím souvisí i to, že když člověk stále dělá věci osvědčeným způsobem, pak se určitě snižuje pravděpodobnost toho, že se mu něco nepovede. ale úměrně tomu se snižuje pravděpodobnost toho, že se něco nového naučí. Jak praví klasik, není dobrý a špatný den. Je dobrý den a den, kdy jsem se něco naučila.

Začátkem ledna jsem o tom mluvila se svou kolegyní. Obě dvě máme společné to, že chceme vždy dosahovat nejlepších možných výsledků, pokud možno ve všem, co děláme. Tento permanentní perfekcionismus vede u odpovědných lidí velmi snadno k vyčerpání a vyhoření. Kolegyně mi vyprávěla, jak jí před pár lety její šéf, generální ředitel pobočky, v níž pracuje, vysvětlil, že manažer, který dobře prioritizuje, musí nutně v určitých oblastech jednou za čas selhat – v těch oblastech, které prostě nejsou tak důležité.

Výborný výkon je do značné míry podmíněný tím, v jakém jsme stavu – vyčerpaní a únava nejen výkon snižují, ale způsobují, že děláme chyby tam, kde to je opravdu nebezpečné. Šéf konstatoval, že pokud jeho podřízená nikdy nikde vědomě neselže, pak zřejmě neumí dobře určovat přednosti a je nutno, aby se to naučila.

Kolegyně odešla s jasným zadáním – do konce roku musí předložit tři neúspěchy (samozřejmě s vědomím, proč vybrala zrovna tyto oblasti a kterým agendám místo toho věnovala žádoucí pozornost). “Pokud mi letos neukážeš tři neúspěchy, budeš se mnou mít problém,” uzavřel její šéf stanovování cílů pro daný rok.

ČTĚTE: POSTŘEHY LENKY MRÁZOVÉ: PROJEVUJEME RESPEKT ROLI NEBO ČLOVĚKU?

Nejsem zastánce velkých novoročních předsevzetí, dávám si raději drobné milníky průběžně a kdykoli mi to stojí za to. Rozhovor s kolegyní ale náhodou proběhl první lednový týden a tak mi to letos nedalo – zkusím “posbírat” a poctivě odžít alespoň jedno zklamání a vylepšit svou schopnost prioritizace tím, že s citem a pomyšlením na to opravdu důležité předložím šéfovi alespoň jeden neúspěch. Pak budu moci říct, že to byl úspěšný rok!

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

V žebříčku udržitelné konkurenceschopnosti je Česko dvacáté ze 180 zemí světa

Následující článek

Komentář Jana Žůrka: Darujeme v Česku málo nebo dost?

Čábelová Lenka

Čábelová Lenka

Mým posláním je hledat a vyprávět příběhy, které mění svět tím, ze zasáhnou mysl i srdce lidí.
Dokážu vidět širší souvislosti, vytvořit z mnoha sdělení srozumitelný příběh a z dílčích aktivit integrované komunikační projekty - jako když dílky skládačky spojujete do celkového obrazu, který o sobě organizace chce sdělit.
Působím jako ambasador firemní vize a baví mě propojovat lidi uvnitř firmy i kolem ní, abychom společně dokázali něco změnit. Vybírám si témata, která pomáhají zlepšit obchodní výsledky organizace a současně mají pozitivní dopad na společnost.
Za úspěch považuju to, když vidím konkrétní výsledky své činnosti, když pomáhám propojovat lidi z různých prostředí a společně tak dosáhneme mnohem lepšího výsledku, než by kdokoli z nás docílil sám. V roli manažerky komunikace a společenské odpovědnosti v Microsoftu v ČR je mým posláním vytvářet a sdílet příběh o tom, jak nové technologie zvyšují flexibilitu a mobilitu a jak možnost pracovat odkudkoli pomáhá zvyšovat výkon organizace a zároveň zlepšuje propojování osobního a pracovního života.