CSREditorský výběrFiremní dobrovolnictvíKariéraOdpovědné zálibyOdpovědný životS korporací v zádechTechnologie pro životTémataŽivotní prostředí

Ptáci v trní i hororový Vřískot. Roman Antoch tvoří z odpadu ve Vítkovicích rozveselovače

Ve světě věčně nespokojených lidí, kde je moderní stěžovat si na politiku, práci i plat, působí se životem spokojený Roman Antoch jako mimozemšťan. A když je náhodou v nepohodě, vyrobí z odpadu rozveselovač. Areál fabriky Vítkovice Machinery Group v Ostravě tak vypadá jako průmyslový výstavní prostor.

Romanu Antochovi ještě ani nebylo osmnáct, když maturitou ukončil učební obor hutní operátor metalurg a nastoupil do fabriky v ostravských Vítkovicích. To už je třicet let.

ČTĚTE: ŠANCE PRO STARŠÍ LÉKAŘE, PENÍZE NA HLÍDÁNÍ MALÝCH DĚTÍ, MENTORING PRO ŽENY I MUŽE. TAK FIRMY PROSAZUJÍ ROZMANITOST

„Jsem lopata a nijak se za to nestydím, je to dobrá, tvrdá práce,“ říká. Ve Vítkovicích pracovala jeho maminka, dříve i bratr. Otec dělal v dole. „Líbí se mi, když se předává řemeslo z otce na syna, ale byl jsem se podívat na šachtě a tam bych pracovat nemohl, nejsou tam okna. Na ocelárně je máme, a dokonce můžeme i ven,“ vysvětluje.

Poslední tři roky se v práci často zdrží po šichtě, nebo přijde o pár hodin dříve. Ve volných chvílích totiž vytváří ze šrotu sochy, říká jim rozveselovače. Nápad vznikl ve Zlatých Horách, kam pravidelně vozí do lázní své děti, které obě trpí onemocněními dýchacích cest.

„Když jsme přijeli do lázní poprvé, zrovna se tam konalo každoroční setkání řezbářů, kteří vyráběli sochy. Zapojil jsem se a trochu pomáhal. Další rok už jsem vyřezával sám a osadil jsem třeba místní potok několika vodními mlýnky. Udělal jsem pár soch do interiéru i ven.“

Ředitel lázní pak jako poděkování ubytoval rodinu ve vile pro své VIP hosty. „Děti tak viděly, že když uděláte něco dobrého pro druhé, nějak se vám to vrátí. Jen to nesmíte dělat jako výměnný obchod,“ líčí Antoch.

Ze šrotu sochy, nejprve tajně

Sochy Romana Antocha přinášely ve Zlatých Horách radost. Potěšil i mnoho dětí, kterým vyřezával hůlky – špacírky. Úsměvy chtěl kolem sebe vidět i v práci. Když jednoho dne v areálu fabriky vyklopili velký kus surového železa, který připomínal kopec, vznikl Antochův první rozveselovač, horolezec Olin.

„Z plechu jsem vyrobil nápis K2. A na ocelové lano jsem zavěsil svého Olina,“ vzpomíná. Pak vyrobil různá srdce, květy i další veselé a dokonce i hororové postavy.

Zpočátku dělal své sochy tajně. Líbilo se mu sledovat, jak se lidé dohadují, kde se ve fabrice vzaly. Že se třeba usmějí, když na ně narazí. Pak se ale spolupracovníci stejně dověděli, že je dělá on. Někteří se začali ptát, co dalšího chystá. Další to nezajímalo. Ale nesetkal se s žádnými negativními reakcemi.

„Jen jsem si nebyl jist, jestli nebudu mít nějaký průšvih u vedení. Ale nikdo moje sochy neodstranil, tak jsem si říkal, že to snad nevadí. Když jsem se na jedné akci setkal s předsedou dozorčí rady Janem Světlíkem, raději jsem se ho zeptal. A on mě podpořil,“ vypráví Roman Antoch.

„Situace s rozveselovači Romana Antocha nebyla úplně jednoduchá,“ usmívá se personální ředitelka Vítkovice Machinery Group Jana Chvalkovská. Cesta mezi provozy lemovaná veselými postavičkami a výjevy sice všechny bavila, ale také to mohla být dvousečná zbraň. I šrot je totiž druhotná surovina, která se dále zužitkovává jako vsázka, a není možné si ji prostě odnášet. Dovolit jednomu člověku, aby ji využíval, mohlo znamenat precedens.

ČTĚTE: VOLNÝ ČAS VĚNUJÍ POTŘEBNÝM. DOBROVOLNICTVÍ PROPAGUJÍ VE SVÝCH FIRMÁCH

„Nikdo nechtěl panu Antochovi bránit, aby dělal své sochy, všichni jsme vlastně byli zvědaví, co dalšího se v areálu objeví. Navíc všechen materiál dál zůstává v podniku. Někdy stačí být normální a nechat věci žít svým životem. Lidi prostě pochopili, že tohle je fajn, a že je to něco výjimečného a že tak by to mělo zůstat,“ říká Jana Chvalkovská.

V každém podniku jsou dobrá a horší období. Zvláště v těch těžších umí Antochovy rozveselovače zvednout lidem náladu. Stejně jako samotný tvůrce i personální ředitelku baví, když si podivuhodné výtvory fotí třeba arabské nebo finské delegace průmyslníků.

Vítkovický vřískot

Roman Antoch své sochy instaluje v areálu fabriky na hlavní trase mezi ředitelstvím a rychlokovadlem. „Nejvíce jich mám blízko u ředitelství. Tam totiž pracuje hodně žen, které jsou empatičtější a více otevřené, tak to ocení,“ objasňuje Roman Antoch. Svého Olina už musel přestěhovat, protože kovový bonbon se časem vrátil zpět do vsázky, takže horolezec se teď drápe na betonové zarážedlo na konci kolejí pro vlakovou vlečku.

Jeho autor, v očích kolegů tak trochu blázen, pracuje na pánvové peci, kde se přidáváním přísad zušlechťuje ocel. Člověk s fantazií tam často najde inspiraci pro celé příběhy. Třeba takový Jarda Vřískot! Při odlévání se trocha ocele vylila do písku a vytvořila útvar, který připomínal masku z hororu Vřískot.

„K obličeji jsem přidělal postavu a přidal nápis Vítkovický vřískot,“ líčí Roman Antoch. Vesele děsuplná, skoro dva metry vysoká postava má ruce vyrobené z kusu oceli, který vznikl na konci odlévání. Když se zastaví odlévání z ingotu, rodí se tvary, z nichž se dělají stejně parádně třeba také kytky.

Roman Antoch si zakládá na tom, že každá součást jeho soch je šrot nebo vyřazené nářadí. Třeba kaprosaurus je udělaný z kovářských kleští a starých použitých plíšků k tubusům, které se používají k odebírání vzorků vyráběné oceli. Ovšem čepice, co mají na hlavách Antochovi čtenáři, upletla jeho známá ze Zlatých Hor. „Ne, nikdo je nesebral. A když náhodou nějaká spadne, tak ji někdo z kolemjdoucích zvedne a nasadí soše zpět na hlavu,“ je potěšen autor.

Křídla pro nemocnou ženu

Čtenáři jsou dvě děti Romana Antocha, které pozorně poslouchají, jak jim jejich táta pod nápisem Celé Česko čte dětem předčítá z otevřené knihy. Sochu poškodilo upadlé obložení budovy, proto teď čeká na opravu. Roman Antoch by ji měl rád hotovou do 1. května, kdy bude ve Vítkovicích zase den otevřených dveří.

ČTĚTE: PRO AUTISTICKÉHO SYNA ZŘÍDIL TRUHLÁRNU, SÁM HO NAUČÍ ŘEMESLO

Vždycky přijdou tisíce lidí, tátové přivedou své děti a manželky, dědové své vnuky, aby jim ukázali, kde pracují. A všichni se budou usmívat, když se potkají s pitoreskními rozveselovači Romana Antocha. Také by rád do té doby vyrobil andělská křídla. Kolegy už požádal, ať mu sbírají plechovky Red Bullu.

„Nevím, jestli to stihnu. Manželka je v nemocnici, je hodně nemocná. To mi bere chuť tvořit. Křídla bych mohl udělat pro ni, ale bude záležet na tom, v jakém bude stavu.“ Péče o děti je teď zcela na něm.

„Roman Antoch pracuje ve Vítkovicích třicet let. Teď je v těžké životní situaci a vedení to ví a chápe. Rozumíme tomu, že někdy na lidský život žádný, byť sebelepší firemní program nestačí. Že prostě musí přijít ke slovu normální lidská slušnost. V tomto případě je to důvěra za důvěru,“ říká mluvčí vítkovické strojírenské skupiny Eva Kijonková.

Křídla, která Roman Antoch plánuje vyrobit, by měla být z plechu, peří s plíšků. Budou k nim připevněné popruhy a vedle bude podnos s energetickými nápoji. To vše doprovodí nápis „Za jeden lok minuta letu“.

Roman Antoch: Jak vznikaly některé rozveselovače

Ptáci v trní

Ptáci v trní. Foto: archiv Romana Antocha

Ptáci v trní. Foto: archiv Romana Antocha

Mezi trny jsem zakódoval šifru a tu vám prozradím. Jsou tam tři pěvci se zobáky růžovými a pějícími. To jsou jasné holky. Ten vybarvený, nezpívající a evidentně skleslý pták je chlap.

Co si budeme povídat, toto století má být stoletím žen, holek, dam, women, žien, kobiet… My kluci vyklízíme pole, a jak já to vidím, měli bychom. Nač jsme zatím sáhli, tam tráva neroste. Je fakt, že u nás před domem tráva roste a sekají ji ženy, tak asi proto.

Držím holkám palce, nebudou to mít po nás bojovnících, ješitech a vůdcích vůbec lehké. My máme údajně převzít porody, tak jsem si začal dělat místo v oblasti břišní.

Lojza Pružina

Lojza Pružina. Foto: archiv Romana Antocha

Lojza Pružina. Foto: archiv Romana Antocha

Když jste na Silvestra otvírali šampaňské, já nesl na zádech Lojzu Pružinu. Lojza není kamarád a nebyli jsme na silvestrovské oslavě. Lojza je další z rozveselovačů.

Je to sice voják a má vedle sebe zbraň, ale věřte mi, že je neškodný a není nebezpečný. Jeho obličej je trochu robotický, ale hlavně tam je úsměv. Lojza se zrodil při cestě z knihovny. Šel jsem kolem demolice obchodního centra a na chodníku při kraji se na mně usmíval kus cihly.

Dalším krokem k Lojzovi bylo posuvné měřítko, takzvaná šuplera, objevená v bedně se šrotem. Celé léto jsem přemýšlel, co z toho vytvořit. Vzpomněl jsem si na svého tchána, výborného člověka, skvělého zedníka. Od něj jsem se naučil základy zedničiny, které dnes zúročuji při opravách všude možně.

Tchán byl veselý člověk, děti ho milovaly. Myslím, že jeho dobrá nálada pramenila z usměvavých cihel, které prošly jeho rukama. Proto se i Lojza Pružina usmívá na celou cihlu.

CML

Centrální mozek lidství. Foto: archiv Romana Antocha

Centrální mozek lidství. Foto: archiv Romana Antocha

Možná bychom měli mít stále v kapse malý klínek jako dědek Drchlík z kultovního seriálu Návštěvníci a trochu toho selského rozumu, abychom mohli své Centrální Mozky Lidství podložit, vyrovnat.

Uvažuji, že bych založil e-shop selskérozumovéklinky.cz a začal je prodávat ve všech velikostech, samozřejmě v provedení z mahagonu, zebrana, ořechu a jiných dřevin.

Naskladnili bychom také zlaté, platinové, s diamanty, smaragdy a jinými šutry, klíny plastové, mramorové, z nerezi a jiných materiálů. Od 1. 1. 2017 bychom sortiment rozšířili i o SELSKÝ ROZUM v prášku.

S různými příchutěmi, s rakytníkem, citronem, holubím trusem, velmi oblíbeným jinanem dvoulaločným – pro zapomětlivé. Přitom na počátku jsem si jen nasbíral z našeho šrotu větší množství materiálu, trošku jsem jej spojil a vzniklo toto.

OZO Future

OZO Future. Foto: archiv Romana Antocha

OZO Future. Foto: archiv Romana Antocha

V roce 2020 se na závodním okruhu Hungaroring v Maďarsku pojede závod speciálů – popelářských vozů. Mým úkolem proto bylo pro ostravský podnik OZO vytvořit během půl roku studii popelářského auta budoucnosti. Vozidlo Andrillo (pásovec) bude ukládat energii vyrobenou z odpadu do svých šupin.

Srdcem Andrilla je pyrolýzový reaktor, který bude spalovat odpad bez přístupu vzduchu. Z garáží vyjede vůz s naježeným povrchem a s velkým odporem vzduchu, s přibývajícím množstvím splyňovaného odpadu a následným ukládáním elektrické energie do šupin se povrch semkne. Vyrobená energie se bude pumpovat do sítí škol, obchodů a jiných institucí.

Samozřejmě, že Andrillo má vlastní elektrický motor. Ptáte se na výkon? Nebudeme troškaři, osm set koňských sil! Není možné, aby v Maďarsku při startu nenaroloval asfalt! To byla jen suchá a strohá technická data. Chápete, že nemohu odkrýt všechny karty. Konkurence nikdy nespí.

Sofistikovaný vůz je třeba osadit zdatnou posádkou. Uvažoval jsem sobecky, kam bych se umístil já sám. Jelikož jsem řidiči nastřelil vlasy jako Eltonu Johnovi, řidič asi nebudu. Dětská touha po stupátku mně vynesla na pravou stranu ve směru jízdy.

ČTĚTE: ZACHRÁNILA TRADIČNÍ VÝROBU VLNĚNÝCH PŘIKRÝVEK V BESKYDECH I PRÁCI MÍSTNÍM

Kolega, souputnik je samozřejmě můj bratr. Máme tak skvělý sourozenecký vztah, že bych jej nechtěl ochudit o adrenalinový zážitek, který nás vrátí do dětství.

P.S.: Dejte si do upomínek datum 20. 6. 2020, 14.00, okruh Hungaroring ČT Sport.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Tvrdohlavý kuchař, pestrobarevné firmy a žena, která se zamilovala do vlny v Beskydech. Týden na MY89

Následující článek

V žebříčku udržitelné konkurenceschopnosti je Česko dvacáté ze 180 zemí světa

Gračková Ivana

Gračková Ivana

Ivana Gračková se pohybuje v médiích necelých třicet let. Působila na pozicích redaktorky, fotoreportérky, scénáristky, moderátorky, editorky i šéfredaktorky.
V devadesátých letech z prostředků své reklamní a PR agentury pět let vydávala kulturní měsíčník pro Moravskoslezský kraj s názvem Triumf, v němž spojila publicistickou a odbornou tvorbu zaměřenou na kulturu a společenský život regionu se standardním měsíčním přehledem akcí. Angažovala se také jako kurátorka uměleckých výstav. Věnovala se tvorbě pro tištěná média, rozhlas i televizi, pracovala také v agenturním zpravodajství. Krátce si vyzkoušela práci pro bulvár, blíže má ale jednoznačně k odborným tématům, publicistice a investigativní tvorbě.
V současné době publikuje nejvíce v Hospodářských novinách a jejich odborných přílohách.