CharitaCSRDiverzitaKariéraKomunityNeziskový světOdpovědný životPozor, začínámeSociální podnikyTémataŽivotní prostředí

Reportáž ze sociální farmy: Bůh nás nestvořil, abychom se váleli

„Co tak ti lidé dělali dřív?“ přemýšlela Eva Ortová. Jako ředitelka farní charity v České Lípě sháněla střechu nad hlavou lidem v nouzi: nevzdělaným, po návratu z vězení, po rozpadu rodiny… Všechny spojovala dlouhodobá nezaměstnanost. Eva Ortová s kolegy pro ně založila farmu.

Najít sociální farmu ve Velenicích by neměl být problém, je to poslední dům před hřbitovem. Úpravná vesnice s hrázděnými domy, z nichž mnohé jsou památkově chráněné, zůstává za zády. Otevírá se pohled na balíky slámy, kravín a houf hus. Mezi kravínem a poměrně zchátralým domem se otáčí zelený traktor.

ČTĚTE: DO AZYLOVÝCH DOMŮ PUTUJÍ Z KAUFLANDU POTRAVINY I DĚTSKÉ PLENY. VEŠKERÉ ZBOŽÍ S POŠKOZENÝM OBALEM

S kolečkem plným brambor se blíží muž, který se později představí, ale z pochopitelných důvodů nestojí o publicitu. Je jedním z těch, kterým až do letošního roku chyběla stálá střecha nad hlavou i pořádná práce. Jmenuje se, dejme tomu, Jiří.

Jiří a “jeho” býci

„Zvelebíme to tu, i když to bude chvíli trvat,“ slibuje hlavně sobě. Ve velkém neopraveném domě, v němž ředitelka farmy do budoucna plánuje další ubytovací možnosti, zatím sám bydlí.
„Nejsem tu sám, mám tři kočky,“ upřesňuje osmačtyřicetiletý rozvedený Jiří. A líčí své každodennosti.

Ráno jde dát vodu husám, to samé býkům v kravíně. “Kravám se to vozí na pastvu, to dělá kolega. Musím navařit ječmen pro husy, ten se smíchá se šrotem a zvlášť vařenými bramborami, vaří se to dvě hodiny. Nakrmím je, dám si sváču a jdeme na druhé kolo. Husy krmíme třikrát denně a bejky taky,” říká už cestou do kravína, kde se chlubí dvěma chlapáky – býky.

Stejně jako krávy je tu chovají na maso. Jirka jim ale dal jména: „Oba jsou to Béďové,“ směje se. A ještě víc na otázku, co dělá, když nepracuje? „Pracuju. Je tu pořád co dělat. Jsem zvyklý dělat sedm dní v tejdnu, doma jsme taky museli o víkendu makat.“

Jirka jakoby vymazal ty roky dospělosti, kdy se mu nic moc nedařilo. Za nový domov začíná považovat farmu ve Velenicích a obloukem se vrací ke svým zemědělským kořenům. „Doma jsme chovali prasata a koně,“ rád zavzpomíná a obrátí se na ředitelku Ortovou s dotazem, zda tahle zvířata plánuje i tady.

„Prasátka snad příští rok mít budeme. Koně bych ráda, ale zatím by byli příliš nákladní a nic by nevynášeli,“ nepouští ekonomická hlediska ze zřetele ředitelka. „Leda bychom tu jednou provozovali agroturistiku.“ „Nebo bychom vozili postižené,“ svou trochou přispěje Jirka. „Dělali bychom tu hipoterapii.“

Tři roky budou na cestě k nule

Když se Eva Ortová brodí podzimním bahnem na farmě, sní se jí o poznání hůř než zaměstnancům. Dobře totiž ví, po kolika milionech ještě volá neopravený dům či netěsnící jímka. Hlavní cíl, totiž zaměstnat lidi, kteří na trhu práce hledají uplatnění jen horko těžko, se jí už ale naplnit podařilo.

„Přemýšlela jsem, co tihle lidé dřív dělali, a došlo mi, že pro ně vždycky byla práce v zemědělství,“ netají se inspirací v minulosti Eva Ortová. Vymyslela sociální farmu a přesvědčila Biskupství Litoměřické a Farní charitu v České Lípě, aby ve Velenicích koupily kravín, nějaké pozemky a pak i zmíněný dům. Tady svůj projekt, zatím vydatně finančně podporovaný právě těmito církevními institucemi, uskutečňuje.

ČTĚTE: OD NÁMLUV AŽ PO SVATEBNÍ DEN. HORAČKY OŽIVUJÍ ZVYKY PODJEŠTĚDÍ V ORIGINÁLNÍCH KROJÍCH

„Bude to trvat tak tři roky, než se ocitneme alespoň na nule,“ nelétá v oblacích, byť je posílena vírou. „Chceme být úplně soběstační, takže se budeme pomalu rozšiřovat. Učíme se za pochodu,“ říká Eva Ortová.

Farma má dnes čtyři zaměstnance. Jedním z nich je Jirka, další dva muži byli dlouhodobě v evidenci úřadu práce. Čtvrtý zaměstnanec je zemědělský technik, který samozřejmě z cílové skupiny není. „Museli jsme ale přijmout někoho, kdo zemědělství rozumí,“ přiznává Ortová, která se posledních patnáct let věnuje sociální práci.

Husy jako od babičky

Listopad je k návštěvě venkova asi nejméně vhodné období, uplakané holé stromy pod šedou oblohou nenadchnou nikoho. Je-li cílem výletu farma, která se na neudržovaných pozemcích a v zanedbaných budovách teprve rozjíždí, platí to dvojnásob. Přesto je tu mezi blátem a kusy zemědělské techniky cítit, že cesta je správná.

Husy z domácího chovu a tři odrůdy brambor si můžete zakoupit od sociální farmy.

Více na socialnifarma.cz

Sto husí spokojeně kejhá na velké louce, krávy jsou zatím na pastvině, a až se ochladí, půjdou do volného ustájení. Je jasné, že králíci, slepice a prasata, které mají přibýt příští rok, se budou mít stejně dobře. Že tu bez velkých ekologických řečí hospodaří stejně, jako to dělali naši předci – tedy ekologicky.

S počtem zvířat by se zvedl i počet zaměstnanců, paní Ortová plánuje další čtyři zkrácené pracovní úvazky pro lidi tělesně či mentálně postižené. „Starali by se o zvířata a o zeleninu, kterou taky plánujeme. Z dnešních 54 hektarů bychom se příští rok chtěli rozšířit na asi 110 hektarů,“ plánuje. Půdu si chce pronajmout mimo jiné od okolních farností, které ji v současné době získávají z restitucí.

Nezbývá, než jí fandit a podpořit třeba tím, že si člověk koupí od farmy husu či brambory. Dostane za to kromě opravdu „bio“ produktů také jistotu, že s utrženými penězi bude Eva Ortová hospodařit rozumně.

ČTĚTE: I TVRDOHLAVOST MÁ PŮVAB. SVÉ O TOM VÍ LUCIE HOUTHOOFDTOVÁ, KDYŽ SVOLÁVÁ DO OSTRAVY ANDĚLY

„Ráda pečuji o lidi, ale také vím, že každý má svůj život ve svých rukách. Bůh nás nestvořil, abychom se váleli, ale abychom pracovali,“ má jasno ředitelka Charity. Proto chce potřebným pomoci pracovat.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Firma musí mít výsledky, ale vše se dá dělat lidsky, slušně a s ohledem na druhé, říká Monika Horníková

Následující článek

Dům, který recykluje vodu, Index žen ve vedení a ředitelka, která skvěle tančí. Týden na MY89

Jana Patková

Jana Patková

Dříve se jako novinářka specializovala na cestování, byla šéfredaktorkou magazínu Koktejl a magazínu Cestopisy, natočila několik dokumentů pro TV cyklus Cestománie.
Po narození syna se poněkud usadila, jako šéfredaktorka rozjížděla časopis Revue 21. století a stejný post vyzkoušela i v Libereckém deníku. Její srdeční záležitostí už je několik let regionální čtvrtletník pro Liberecký kraj "Véčko", který vede.
Oč exotičtější byly její cesty do světa, o to více ji baví objevovat nevšední příběhy s pozitivním nábojem doma. Baví ji hory ve všech ročních obdobích, knihy a její rodina.