DiverzitaKariéraOdpovědní lídřiS korporací v zádechTémataVe službách vědy

Rozhovor s jadernou fyzičkou Davidovou: Dnešní muži třicátníci mají k rodině blíž než moji vrstevníci

Na MY89.cz vám pravidelně přinášíme příběhy úspěšných žen. Většinou se jedná o manažerky, podnikatelky, personalistky atd. Ovšem rozhovor s expertkou na likvidaci jaderného odpadu má na našem webu premiéru. S Ing. Ivanou Davidovou CSc. jsem si povídala nejen o tom, jak se atraktivní žena, jakou bezesporu paní Davidová je, dostane k práci v oblasti jaderných elektráren, ale i o tom, jaké to je být celý život v mužském kolektivu a jak důležité je mít na střední škole dobrého učitele.

Davidova2 (1)

MY: Pracujete pro ženu v dost netypickém oboru. Jak jste se dostala k tomu, že se z Vás stala odbornice na likvidaci jaderného odpadu?

ID: Na VŠCHT jsem studovala sklo, protože snad každá žena má sklo ráda (smích). Když jsem pak dokončila aspiranturu, tak mi nabídli zaměřit se na vitrifikaci radioaktivních odpadů. V té době to byl nový a rozvíjející se výzkumný obor a člověk tak měl šanci být u zrodu něčeho nového a užitečného.

MY: To znamená, že většinu svého života se zabýváte likvidací radioaktivního odpadu, ať už z pozice akademika či praktika. Dá se říct, že tato práce je i celoživotním koníčkem?  

ID: U mě určitě ano. Po ukončení své výzkumné činnosti v ÚJV Řež jsem začala pracovat v elektrárenské společnosti ČEZ v týmu zabývajícím se jaderným odpadem. Při provozu jaderných elektráren vzniká radioaktivní odpad a dle českých právních předpisů, musí být každé jaderné zařízení po ukončení provozu ekologicky zneškodněno To znamená, že lokalitu musíme uvést do ekologicky přijatelného stavu. Protože naše společnost dbá na udržení kroku s vědeckými poznatky v této oblasti, hodně při této činnosti spolupracujeme s výzkumníky na nových postupech. Svým způsobem tak mohu neustále rozvíjet i své původní zaměření.

MY: Neuvažujete o tom, že byste přednášela na vysoké škole?

ID: Zatím ne. Ale protože žiji ve spojení s vysokoškolským prostředím, tak se o studentech často bavím. A musím říct, že generace dnešních vysokoškolských studentů je jiná, než byla před lety.

MY: V čem tuto změnu pozorujete?

ID: Dříve se studenti na vysoké školy hlásili hlavně proto, aby získali diplom. Dnes sice také po diplomu touží, ale zároveň se chtějí i naučit něco, co později využijí, čím mohou zaujmout. Dnešní vysokoškoláci proto možná více dychtí po vědomostech a jsou více disciplinovaní. Vědí, že po škole budou muset nastoupit do práce, a snaží se něco naučit. Také si všímám, že se zvedá zájem o technické směry. Například děti mých vrstevníků a kolegů studují převážně na technických vysokých školách.  Nevím, jestli je to tím, že pro to mají větší rodinné vlohy nebo měli kvalitní učitele na střední škole. Osobně totiž považuji právě středoškolskou pedagogiku za velmi vlivný faktor při výběru dalšího studia. Když studenti na střední škole získají dobré základy a návyky, tak se vysoká škola studuje mnohem snadněji. Neměli bychom proto vůbec podceňovat úlohu středoškolských profesorů, protože jejich osobnost může ovlivnit profesní směřování a záliby studentů, a to negativně i pozitivně. Já například ráda vzpomínám na profesorku matematiky a fyziky na gymnáziu, která inspirovala několik mých spolužáků ke studiu matfyzu (matematicko-fyzikální fakulty), strojírenství a dalších technických škol a oborů, včetně mě ke studiu chemie.

MY: Stále častěji se hovoří o tom, že s posouváním věkové hranice odchodu do důchodu se na pracovišti potkávají dvě, někdy až tři generace. Díky vaší práci často cestujete do zahraničí. Mohla byste porovnat, jak s věkovou, ale i profesní diverzitou pracují v zahraničí a jak je tomu u vás na pracovišti?

ID: Ve světě je teď velká snaha o to, aby byla na pracovištích zachována kontinuita. Klade se větší důraz na to, aby se vzdělávání poskytovalo těm skupinám lidí, kteří mají zájem zůstat v oboru a prohlubovat své znalosti. Migrace mezi jednotlivými segmenty není žádoucí. U jaderných inženýrů není ta přelétavost tak markantní, protože je náročné tento obor vůbec vystudovat. Proto se většina mých kolegů drží specializace a spíše během své kariéry mění společnosti, pro které pracují, a různé manažerské zařazení. Ale pořád zůstávají v oboru.  Vidím, že hodně věrni profesi zůstávají i Angličané. Ke skladbě týmu z několika generací bych řekla, že je to stejné ve světě i u nás. Konkrétně v našem útvaru je okolo 20 lidí. Věkové rozložení je tak 50 na 50 mladí versus ti zkušení. Poslední dobou také pozoruji, že hlavně starší kolegové se hodně věnují práci s mladými. Vychovávají své nástupce a vidím mezi nimi harmonický vztah. Rozhodně mezi sebou nesoutěží mladí s mazáky. Lidé, kteří již dosáhli vysoké úrovně jak odborně, tak i lidsky, mají potřebu své znalosti a zkušenosti předávat dále. Naše generace byla ve věku okolo třicítky a čtyřicítky zvyklá hodně pracovat a orientovala se na vydělávání peněz. Dnes už je to ale jiné. Dnešní třicátníci se chtějí více věnovat rodině, svým zálibám a koníčkům a neženou se za kariérou a hmotnými statky, tak jako možná my v jejich věku.

MY: Vím, že jste jediná žena ve vašem útvaru. Jak se vám pracuje v ryze mužském kolektivu? Předchází si vás nebo se naopak drží zpátky při tzv. mužských hovorech?

ID: Já si s muži výborně rozumím a prakticky celý život pracuji v mužském kolektivu. Za ta léta jsme se už tak sžili, že mě snad berou jako rovnoprávného parťáka.  Speciální ohledy neberou a hlavně oni si asi ani nemyslí, že by si měli vůbec ženskou předcházet (smích). Ti mladší mi zase říkají, že jsem věkově jako jejich maminka (smích). V práci se jako chlapi normálně baví o sportu, autech a to, že tam jsem já, opravdu vůbec neřeší.

MY: Ve vašem oboru je moderní technika asi stěžejní pro každodenní práci. Propadla jste lákadlům jako je Facebook, Instagram a usínáte s tabletem v posteli, nebo si naopak snažíte držet odstup a žít spíše reálný než ten virtuální život?

ID: Myslím si, že je fajn, když „starší“ generace jakoukoliv techniku ovládá. Dokonce je to i nutnost, protože byste se také mohli bez těchto znalostí a dovedností stát směšnými. Já jsem ještě na gymnáziu počítala s logaritmickým pravítkem a dneska dělám výpočty pomocí nejmodernějších počítačových programů (smích). Moderní techniku tedy naštěstí ovládám, a to i sociální sítě, ale trávit na nich čas mě neláká. Raději chodím do přírody nebo fyzicky pracuji. Takto se duševně regeneruji a pak se mnohem snadněji soustředím na práci. Co mě ale zaráží je, že vídám kolem sebe mladé lidi, kteří komunikují už skoro jenom přes mobily a sociální sítě. Samozřejmě, že díky novým technologiím nemusím trávit čas hledáním informací v knihovně, a vygooglují si je během pár minut. Jen nevím, jestli rychlost, s jakou se svět okolo nás mění, nás nenutí občas zapomínat na základní lidské potřeby.

 

 

 

 

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Ženy mají skleněný strop, gayové a lesby skleněnou skříň

Následující článek

Diverzita prosím, ale homosexualitu nám do práce netahejte

Michaela Kaňoková

Michaela Kaňoková

Při studiu na vysoké škole se začala věnovat externí komunikaci a pr jak v agenturách, tak v kancelářích velkých firem. Kromě firemní komunikace se bavila psaním článků o stavebnictví a designu pro různé bydlící časopisy a weby. Nedávno opustila tiskové oddělení jednoho z největších mediálních domů a doufá, že společenskou odpovědnost začnou firmy vnímat jako samozřejmou součást jejich podnikání. A právě o těchto CSR tématech, jako jsou např. rovné příležitosti, ochrana životního prostředí či rozvoj regionů se chystá přinášet aktuální informace. Děti zatím nemá a tak doma rozmazluje manžela a psa Bonifáce. Těžko ale říci, koho více...