DiverzitaOdpovědní lídřiTémata

Rozhovor s Petrou Mašínovou: Pokud je žena dobrá, tak se stejně nakonec prosadí

Petra Mašínová pracovala pro byznysmeny i bankéře, pohybovala se v blízkosti politiků. Dnes řídí společnost Newton Media. Co si myslí o společensky odpovědném životním stylu, kvótách pro ženy,  co považuje za symbol úspěchu a bez čeho by se ve svém životě neobešla? 

Jestli to mají ženy těžší? Určitě. “Poznala jsem to na sobě. V této souvislosti hraje roli několik parametrů. Tím prvním je rodina. Ať chcete nebo ne, máma je jenom jedna,” říká v rozhovoru šéfka Newton Media Petra Mašínová.

Co je pro vás společensky odpovědný životní styl? Změnila jste svůj život s ohledem na ekologii, charitu nebo udržitelný rozvoj?

Vždy jsem bojovala proti tomu, aby se společenská zodpovědnost zaměňovala s charitou a dárcovstvím. Charita a dárcovství jsou součástí společensky odpovědného bytí a je v zásadě jedno, jestli se jedná o jednotlivce, o velký podnik nebo o stát. Ve svém životě jsem měla nejblíž k oblasti společenské odpovědnosti v době, když jsem pracovala v OKD, resp. NWR. Tam to bylo hodně živé téma. Veřejnost to vnímá tak, že společenská odpovědnost z pohledu těžební firmy je charita. To znamená dávat peníze na dobro a na životní prostředí. My jako firma jsme vnímali společenskou odpovědnost jako zodpovědné vystupování vůči všem, kteří nám umožňují podnikat. Ať to jsou zaměstnanci, ať to jsou lidé, kteří žijí v regionu, ať je to životní prostředí a snaha vrátit ho do původní podoby, ať jsou to investoři, kteří investovali do firmy peníze, ať to jsou vztahy s odbory, vztahy s regionem. Těch věcí, které způsobují, že se chováte odpovědně, je spousta. Etika je toho neodmyslitelnou součástí.

U nás je ještě velmi málo firem, co jsou ochotny svůj udržitelný rozvoj měřit. A nejde o to, jestli to měření má nebo nemá nějaký význam. Směřuje to k tomu, že jste absolutně transparentní, že jste ochoten říct – ano, v určité oblasti naší společenské odpovědnosti se nechováme tak, jak bychom se chovat mohli. Je to z těch a oněch důvodů a nikdy se to nezmění. V pořádku. Ale transparentnost, míra toho, že jste schopen to popsat, na základě světové metodiky změřit, porovnat vás se spoluhráči, partnery nebo konkurencí ve světě.

Není to jen o tom, jestli ta či ona firma dává peníze na charitu. Samozřejmě také, ale společenská odpovědnost souvisí i s tím, jaké máte dodavatelské vztahy, od koho nakupujete, jestli ti, co s vámi dělají byznys, se chovají mravně a odpovědně. Je to provázané. Společenská odpovědnost pro mě je dodržování dobrých mravů ve všech oblastech vašeho podnikání. A pokud nejste schopen to dělat, pak byste měl být aspoň schopen říct, že to neděláte a zkusit si dát nějaké cíle, které to změní.

Newton Media se věnuje nejen mediálním datům, ale díky projektu Newton Technology pomáhá také lidem s postižením. Jak konkrétně?

Tady je to úplně zvláštní fenomén. Petr Herian, jeden ze zakladatelů Newtonu, je člověk, který si na mravech velmi zakládá. Sám dává spoustu peněz do charity, velmi se věnuje lidem, kteří mají speciální potřeby. Kromě toho, že se Newton věnuje mediálním datům, tak jeho druhá část, Newton Technologies, se zabývá přepisem do psaného slova, což je softwarový nástroj, který pomáhá hodně na soudech a všude možně. Ale je to i nástroj, který je fantastický právě pro lidi s postižením, kteří nejsou schopni psát, ale mohou mluvit. Na tomto projektu pracujeme s univerzitou v Liberci.

V Newtonu mnoho let pracovali a pracují handicapovaní lidé. Většinou to bylo na základě dohody s neziskovou organizací, v tomto případě Polovina nebe. Byla u nás řada vozíčkářů, dodnes nám spousta vozíčkářů pomáhá. Jsme IT-firma a nepotřebujeme, aby naši lidé běhali. Je mnoho lidí, kteří nedokáží ovládat své tělo, ale mohou být velmi užiteční a lze s nimi dobře pracovat.

Newton velmi dlouho podporoval a dlouhodobě podporuje kulturní scénu, máme bartery s mnoha divadly i malými scénami, mnoha neziskovými organizacemi a snažíme se jim vyjít vstříc. Většinou se nejedná o finanční dary, ale o využití našich služeb.

Co se týká společenské odpovědnosti, Newton je firma rodinného typu, taková klasická firma devadesátých let, úspěšný podnikatelský model. A lidé se podle toho ve firmě chovají. Vztahy jsou tady velmi dobré. Newton si zakládá na tom, že ze zásady nefunguje korupčně, ani žádné nabídky podobného typu nereflektuje, do výběrových řízení chodí transparentně a otevřeně. Po mých kariérních zkušenostech už bych ani do jiné firmy vůbec nechtěla jít.

Co pro vás znamená kariéra, jakou radu máte pro ostatní?

Dělám to, co dělám celý život, protože mě to baví a neumím bez toho být. Párkrát jsem si vyzkoušela, že potřebuji tvořit. Tvorba, budování mě vnitřně naplňuje, a to má vliv na všechny kolem mě. Říká se, že co děláte pro sebe, děláte pro ostatní, a co děláte pro ostatní, děláte pro sebe. Kdybych nepracovala tak, jak pracuji, odrazilo by se to na mém okolí.

Není to primárně o kariéře jako touze někým být, ale je to vnitřní touha po úspěchu, že se vám podaří něco dobrého vybudovat, postavit, že něčemu pomůžete. Nejsem byznysový typ v tom smyslu, že mi jde hlavně o peníze, myslím si, že když člověk je tak nastavený, nemá být zaměstnanec, má podnikat sám a tvořit si to svoje ať už hmotné, nebo nehmotné bohatství. To já v sobě nemám.

Neumím podnikat tak, že by motorem byla honba za penězi. Na druhou stranu nepopírám, že máte nějaký životní standard a peníze vám nesou jistý druh svobody. Ale jsem motivovaná radostí z toho, že se věci daří, že to někam vede a že to má nějaký hlubší smysl, nějaký přesah přes vydělávání peněz. Tak to mám a vždycky jsem to tak měla. A bylo jedno, jestli jsem pracovala pro republiku ve státní správě, nebo jsem byla v Bruselu, nebo na úřadu vlády v době smlouvy z Nice, nebo jsem byla v NWR, v Londýně, v Amsterdamu. Primární motto je stejné, bez ohledu na to, jestli jsem žena nebo ne.

Chtěl bych od vás slyšet názor na ženy v byznysu. Je pro ně náročnější uspět?

Ženy v byznysu. To je pro mě takové komplikované, protože jsem se tím tématem nikdy moc nezabývala. Na otázku, jestli to mají ženy těžší? Určitě. Poznala jsem to na sobě. V této souvislosti hraje roli několik parametrů. Tím prvním je rodina. Ať chcete nebo ne, máma je jenom jedna. I když jsme s mužem velmi harmonicky fungující pár a krásně nám to vyhovuje – on pracuje na ministerstvu zahraničí a má čas věnovat se lásce ke gastronomii, vařit a pomáhat mi s dětmi. Nicméně nemůžete si pozice v rodině jen tak přehodit. Je to běh po dvou cestách, kterému se musíte věnovat, a tím ubíráte sobě. Buď pracujete, nebo jste s rodinou a s dětmi, ale vy jakoby nejste. Je důležité se s tím vyrovnat a je to individuální záležitost. Pokud je žena šťastná a žije hlavně v práci a nemá děti – fajn. Pokud je má a jsou s mužem šťastni a ona s nimi nemusí být – fajn. Pokud chce být deset let doma – fajn. Důležité je, aby žena byla sama šťastná a ono se to pak odrazí na jejím okolí.

Druhá věc je, že prostředí ve vyšších managementech je pořád ještě hodně mužské. Nechci tím říct, že by muži šikanovali ženy. Ale to, co muž si odpracuje jednou, žena musí dvakrát. Všechno, co prosazujete, musíte mít perfektní. Třeba v OKD, tam ženy na vyšších postech nebyly. Byly jsme tam já a finanční ředitelka. To prostředí bylo velmi mužské – hornické prostředí. Ženy ani nemůžou být hornice. Tam to byl extrém a mi to dlouho nedocházelo. Až když chodíte na představenstva, tam je to hodně cítit, to musíte pracovat na druhou. A je to cítit i v Newtonu. Přesto, že máme hodně ženský management, jakmile jste ve vedoucí pozici, stanete se osamělým a musíte se s tím poprat. A když jste žena, je to jiné. Ale podle mne je to jiné přirozeně. Žena je jiná než muž a mít firmu celou ženskou taky není zábavné.

Prostě ženy jsou nějaké, muži jsou nějací a emancipovanost a ambice žen je součástí dneška a ta nová doba s sebou nese i změnu jejich postavení a pozic. Ale myslím si, že se to má stát přirozeně. A přirozeně to vždycky bude tak, že to budou mít ženy těžší.

Co si myslíte o kvótách pro ženy?

Co se týče kvót pro ženy, tak nevím. Myslím si, že je to zbytečné, ale nevím proč. Pokud je žena dobrá, tak se stejně nakonec prosadí. Jistý druh diskriminace existuje v případě, když žena přijde na pohovor do vysoké pozice, tak padají otázky: Máte děti? Máte je kam dát? Budete mít čas? Na západě už to tak není, ale u nás pořád ano.

Kterou firmu, výrobek, značku, věc považujete za symbol úspěchu a proč?

Určitě Apple. Ani ne proto, že mám ten počítač ráda, ale proto, že je to hezké. Na Applu je vidět nový přístup k uživatelům. Myslím si, že to je poprvé, co se firma zabývala tím, co by lidé mohli potřebovat. Je to zajímavý příběh úspěchu, který je mi blízký. Ale takových firem je mnohem víc, zejména v oblasti vědy a výzkumu. Spíš se o nich moc neví, ale kdybychom se podívali na jejich úspěchy, tak budou svým dopadem dalekosáhlejší, než si umíme představit. U nás mám radost ze znovuzrozených retroznaček. Staré firmy nebo ty, které vznikly v devadesátých letech a pořád fungují. Jako je Linet, Brano, Newton, atd. Jsou to hezké příběhy, které svědčí o šikovnosti lidí, kteří v kapitalistickém fungování nevyrůstali, ale dokázali se mu přizpůsobit a zvládli to. Často jsou to lidi, kteří vyšli z provozu, kteří se s někým domluvili, zprivatizovali pekárnu a tu pekárnu dokázali dodnes udržet. To je úžasné.

Nebo v případě Kofoly, kam pan Samaras přinesl jakýsi řecký nádech, je to úspěch receptury, s kterou jsme ji měli vždycky spojenou. Ráda vzpomínám, jak jsem chodila s tátou do bufetu. Chlebíček a Kofola, to bylo nejvíc, co se mi mohlo stát. Kofola dokázala neuvěřitelné věci. Líbí se mi třeba jejich značka Ugo z čerstvých šťáv, připadá mi, že trošku společensky odpovědně bojuje proti koncentrátům, které o sobě tvrdí, že jsou stoprocentní ovoce.

Líbí se mi třeba Botas 66. Myslím si, že by potřebovali trošku pomoct, ale to, co dělají, je fantastické. Nakonec i Eta je zajímavá.

A takových značek je víc. Líbí se mi, když se lidé nebojí. Je na tom vidět nádech svobodného přemýšlení, inspirace, neobjevování Ameriky. Není to takové upatlané a je to odvážné. Pak záleží na tom, jak se firmy vypořádají s konkurenčním prostředím. Vždycky je mi líto, když to nedopadne.

Jedna věc, bez které by vás nebavil den, která by vám chyběla?

No, asi pusa mých dětí. Fakt. Měla jsem děti docela pozdě, takže jsou malinké, jedné bude osm a druhé je dvaapůl. To je to největší naplnění, převrátí vám to život úplně naruby a přeskupí vám to hodnoty. A ta pusa je taková, že vám vždycky pomůže, ať se děje, co se děje.

Co vám v naší zemi dělá radost?

Co ty botasky? (smích). Poslední dobou mi dělají radost dvě věci, která vypadají zdánlivě přízemně, ale mě to těší, protože mám pocit, že se naše společnost malinko kultivuje.

Jednak je to design, který se začíná dostávat do podvědomí jiných lidí než úzkých skupin, které vystudovaly UMPRUM. Nedávno jsem byla na předání cen Czech Grand Design a viděla jsem tam mladé lidi, jakou mají fantazii, co jsou schopni vyrobit i prodat. Těší mne, když vznikají obchody, kde není jen spousta naházeného zboží, ale které mají duši a něco říkají. Začínají pomalu mizet počítačem natištěné nápisy na krásných secesních nebo renesančních domech a mění se ve fasády plné nápadů a citlivého estetického myšlení. Dýchá z toho vkus, a to je fajn. Tomu odpovídá i estetika obecně, což se ukazuje třeba tak, že se ve školách vracíme ke čtení, že vznikají projekty, které nás vedou zpátky do knihoven.

Druhá oblast, která mi dělá radost, a zde jsem ovlivněna svým mužem, je gastronomie. Kultivace v oblasti potravin souvisí s jakousi společenskou změnou, byť pomalou, ale to nevadí. Souvisí to i s vínem, vinaři na Moravě dělají skvělá vína. Vzniká spousta kaváren, kde chcete jenom být. Vzniká spousta restaurací, kde vám nedají mraženou zeleninu a kuře s ananasem, ale dají vám jídlo, za které rád zaplatíte a cítíte se dobře. Je to přízemní a konzumní, ale nese to s sebou náznak kultivace našeho prostředí. V Praze víc než jinde, ale na to, jak je Praha velká, tak pořád ještě ne dost. Věřím, že to všechno je náznak návratu ke společenským hodnotám. I to, že se víc mluví o korupci – otázka je, jestli se děje víc nebo ne, to si vůbec neodvažuji tvrdit a moc tomu nevěřím. Ale aspoň se něco děje. I kdyby z toho nakonec nic nebylo, tak to dává společnosti pocit, že se aspoň někdo o korupci zajímá. A to mi dělá radost.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Ženy, které nás inspirují: Eva Brabcová peče štrůdly do krabice

Následující článek

Multižánrový festival DAYS OF JERUSALEM zveřejnil svůj program. Těšte se na červen.

Binar David

Binar David

Pracoval v českých i zahraničních médiích (Český deník, TV Nova, Die Welt, dpa,...) i v nadnárodní společnosti (Jan Becher). Pro sdružení výrobců alkoholických nápojů měl na starost společensky odpovědné aktivity a osvětu. Zajímá se o dění kolem nás – ať se to týká Letné, Česka, Evropy či Země. Je přesvědčen, že vše souvisí se vším a že náhody neexistují. Nejraději tráví čas se svou ženou, třemi dětmi a voříškem Friedou.