CharitaCSREditorský výběrKariéraNa vlastní trikoNeziskový světOdpovědné zálibyOdpovědní lídřiOdpovědný životTémataVzdělávání pro život

S výchovou k filantropii je třeba začít už od dětství, tvrdí Tereza Maxová

Všude, kam jede, jede s ní i její nadace. Tereza Maxová v novoročním rozhovoru přemýšlí nejen nad tím, jak dostat filantropií do DNA Čechů, ale také vzpomíná na začátky, kdy Nadace Terezy Maxové, která se zaměřuje na pomoc opuštěným dětem, vznikala. Otevřeně hovoří i o tom, jak k dárcovství a pomáhání vede své děti. Z MY89.cz vám všem přejeme, aby byl letošní rok pro všechny minimálně dobrý, a samozřejmě co nejodpovědnější. PF 2016!

Sedíme spolu v prosincové Praze, kousek od nás na Staroměstském náměstí svítí vánoční strom a lidé si užívají neopakovatelnou atmosféru zimní metropole. I v kavárně sedí rodiny s dětmi. Vysoká žena s krásnýma očima sedí naproti a vypráví příběhy těch dětí, které to štěstí, aby v příjemném prostředí pily horké kakao se svými blízkými nemají, a přesto mnohé z nich mohou jednou změnit svět.

ČTĚTE: NA MYŠLENKU DÁT PRÁCI LIDEM BEZ DOMOVA MĚ PŘIVEDL SYN, ŘÍKÁ ŠÉF ČESKÉHO SIEMENSU EDUARD PALÍŠEK

Jedna z výrazných osobnostní českého neziskového sektoru, modelka Tereza Maxová se před dvaceti lety rozhodla, že bude opuštěným dětem pomáhat. A dělá to dodnes. Ne jako tvář, za kterou tým vše odpracuje, ona s sebou Nadaci Terezy Maxové vozila a vozí všude s sebou.

“Víte, když žijete ve světě, kde vás každý obdivuje, žijete v luxusu, cestujete, jste středem pozornosti, a pak přijdete na místo, kde najdete zapomenuté dětské osudy, tak nemůžete odejít. Cítila jsem hroznou nespravedlnost, bylo to pro mě nepochopitelné, ale nechtěla jsem jen dát pár korun, říct: chudáci děti, a zavřít zase dveře,” vzpomíná na to, když poprvé v roce 1996 zazvonila u dveří kojeneckého ústavu.

MY89: Často cestujete, žijete v Monaku, jak často jste v kontaktu Nadací?

Pořád. Dneska to není problém, protože na skypu nebo mobilu, internetu jsme neustále. Navíc, kdekoli jsem, tam je nadace se mnou. Spousta nápadů se zrodila na cestách nebo v zahraničí. Třeba inspirace na loňskou akci Teribear hýbe Prahou přišla z Monaka.

MY89: Z Monaka?

Monako je vlastně taková větší vesnice, žije tam málo lidí, tedy kromě období, kdy se sjedou davy na Formuli 1. A pak je tu charitativní běh No Finished Line, akce, která se koná zcela mimo sezónu, bez zbytečného pozlátka. Ale kdo na tuto akci v Monaku nepřijde, jakoby nežil.

Tereza Maxová (44) Po maturitě v roce 1989 byla přijata ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Tu se rozhodla po dvou letech individuálního studia ukončit, neboť v té době už žila a pracovala v Paříži. Má tři děti, patnáctiletého Tobiase, šestiletou Mínu a čtyřletého Aidena. Žije v Monaku s partnerem Burakem Oymenem, tureckým podnikatelem. Většinu svého času věnuje rodině a nadaci, kterou založila v roce 1997. Během modelingové kariéry spolupracovala s řadou známých fotografů od Patrika Demarcheliera, až po Maria Testina a Petera Lindberga. Její tvář byla titulní straně britského Vogue, stejně jako na předních stranách Elle, Marie Claire a Glamouru. Byla tváří pro reklamní kampaně značek jako jsou Karl Lagerfeld, Donna Karan, Hermés, La Perla, Vichy, Oriflame a L´Oréal. Více o činnosti nadace se dozvíte na www.terezamaxovadetem.cz Foto: archiv Terezy Maxové

Tereza Maxová (44)
Po maturitě v roce 1989 byla přijata ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Tu se rozhodla po dvou letech individuálního studia ukončit, neboť v té době už žila a pracovala v Paříži.
Má tři děti, patnáctiletého Tobiase, šestiletou Mínu a čtyřletého Aidena. Žije v Monaku s partnerem Burakem Oymenem, tureckým podnikatelem. Většinu svého času věnuje rodině a nadaci, kterou založila v roce 1997.
Během modelingové kariéry spolupracovala s řadou známých fotografů od Patrika Demarcheliera, až po Maria Testina a Petera Lindberga.
Její tvář byla titulní straně britského Vogue, stejně jako na předních stranách Elle, Marie Claire a Glamouru. Byla tváří pro reklamní kampaně značek jako jsou Karl Lagerfeld, Donna Karan, Hermés, La Perla, Vichy, Oriflame a L´Oréal.
Více o činnosti nadace se dozvíte na www.terezamaxovadetem.cz
Foto: archiv Terezy Maxové

Proto mě napadlo udělat něco podobného i v Česku, protože u této akce nejde jen o samotnou pomoc finanční, ale i o podporu sportu, zdravého životního stylu, radosti, že se člověk hýbe a ještě k tomu pomáhá. A vyšlo to. V příštím roce bychom chtěli jít i do regionů.

MY89: Když jste zakládala nadaci v roce 1997, nepřemýšlela jste tehdy, že ji založíte v zahraničí?

Založení nadace jsem neplánovala. Bylo to vše spíše intuitivní. Navštívila jsem kojenecký ústav na Praze 4, a protože dárcovství muselo dostat formu, vznikla nadace. Mám tu zkušenost, že cokoliv, co mám dopředu promyšlené, připravené, tak ne vždycky vyjde a já jsem pak zbytečně zklamaná.

Když se ptáte na začátky, tak mohu odpovědně říct: Nic jsme neplánovaly. Byly jsme tři, já a dvě další mladé holky, z nichž jedna, Terezka Sverdlinová, je od té doby ředitelkou nadace. Tehdy jí bylo dvacet.

V malé kanceláři, kterou jsme měly pronajatou zadarmo, jsme chtěly prostě spasit svět. Ale pokud si myslíte, že jsme měly něco na papíře, nějaký opravdový plán, strategii, tak to fakt ne.

MY89: Bylo to jiné pomáhat dětem bez domova, když jste sama děti neměla?

Samozřejmě, mateřství dalo pomoci jiný rozměr. Ale i před tím, než jsem měla děti, jsem cítila, že je důležité něco udělat. Ale možná jsem v té době byla trochu pragmatičtější, teď beru věci mnohem více citově. Vím, kolik pozornosti a lásky dávám svým dětem, a o co jsou tím pádem ochuzeny děti v ústavech.

MY89: Hodně jste zpočátku pomáhala kojeneckému ústavu v pražské Krči…

Ano, ten byl první, který jsem navštívila, a taky se stal impulsem pro založení nadace. Všude jsem vozila fotky dětí, které jsem tam poznala. Žila jsem v Paříži i New Yorku, a jak jsem často pendlovala, tak jsem měla v letadle mnoho příležitostí podělit se o zážitky z mých návštěv Krče. A zřejmě lidé moje nadšení z toho, že chci dětem pomáhat, sdíleli. Hned na začátku jsem právě v letadle dostala šek na sto padesát tisíc dolarů, což tehdy bylo asi čtyři a půl milionu korun.

MY89: To byl první větší počin?

Kromě mých peněz, které jsem do nadace věnovala, ano. Byl to Sir Michael Smurfit, který sám má velkou nadaci a asi viděl mé odhodlání, nebo jsem ho prostě ukecala. A tak jsem ten šek vzala, pěkně poděkovala a poslala ho do Prahy nadaci, v obyčejné obálce.

ČTĚTE: REKORDNÍ POTRAVINOVÁ SBÍRKA: CHARITATIVNÍ ORGANIZACE ZÍSKALY 236 TUN JÍDLA

Terezka Sverdlinová na to dodnes vzpomíná a dodnes je jí z té obyčejné zásilky špatně. Ale šek dorazil a my jsme koupili sanitku pro kojeňáček.

MY89: Mluvíte někdy o tom, co děláte, se svými dětmi?

Samozřejmě. Tobias se mnou žije nadační život od svého narození. Pamatuji si, že když jsem ho do kojeneckých ústavů brala jako malého, hrozně se bál. Všechny děti mají pud sebezáchovy, vědí, ke komu patří, a jakmile se ocitnou v ústavním prostředí, velmi znejistí. Držel se mě jako klíště a nešel by do náruče žádné sestřičky.

Ale proč to říkám. Když jsme nedávno byli v Krči, šel se mnou už dnes patnáctiletý kluk, tak trochu v pubertě. Šli jsme mezi miminka, zakazoval, abych ho fotila, ale viděla jsem, že je hodně dojatý. Bylo to pro něho hodně náročné, fakt to těžce nesl. Chápe bezpráví, uvědomuje si tu nespravedlnost.

A mladší, dnes čtyřletý Aiden, zase přesně ukázal, že malé děti nevnímají barvu pleti nebo postižení. Jeho nejlepší kamarádka je z Etiopie a v kojeneckém ústavu si zase nejvíc chtěl hrát s postiženým chlapečkem. Ten díky těžkému porodu jen ležel a Aiden s ním okamžitě zapředl hovor, ptal se, jak se jmenuje, řekl mu, že budou nejlepší kamarádi.

Nadace Terezy Maxové dětem a Škoda Auto pomáhají v rámci projektu Rozjedu to dětem z dětských domovů získat v budoucnu dobré zaměstnání. Foto: archiv NTM

Nadace Terezy Maxové dětem a Škoda Auto pomáhají v rámci projektu Rozjedu to dětem z dětských domovů získat v budoucnu dobré zaměstnání. Foto: archiv NTM

Měli bychom se od dětí hodně učit, všechny ty předsudky chytáme, až když vyrůstáme, jako dětem nám odlišnosti nevadí, a to by tak mělo zůstat.

MY89: Kromě pomoci kojeneckým ústavům hodně pomáháte také dětem z dětských domovů studovat a ženám v azylových domech znovu začít žit. Jak se vše nabalilo?

Byl to přirozený vývoj. Zjistili jsme, že když budeme dávat jen nějaké materiální záplaty, tak děti v ústavní péči pořád zůstanou. A proto jsme začali přemýšlet nad prevencí, jak předejít tomu, aby děti v ústavech končily.

Začali jsme pomáhat rodinám v nouzi, které jsou zadlužené, nemají peníze, a jen z toho důvodu jim hrozí odebrání dítěte, a také ženám, které jsou nebo byly týrané, nebo těhotným maminkám v nouzi.

ČTĚTE: ZAMYŠLENÍ TEREZIE SVERDLINOVÉ: JE NĚKDE PŘEDEPSÁNO, JAK MÁ VYPADAT VDĚK?

A pak je tu samozřejmě pořád skupina dětí, které jsou v ústavní péči a domů jít nemohou. Těm jsme chtěli pomoct přiblížit život co nejvíc tomu normálnímu a hlavně je motivovat a umožnit jim vzdělání.

MY89: Proto pomáháte i téměř dospělým dětem, které opouštějí dětské domovy?

Samozřejmě, protože tyto děti se ocitnou za branami domova s pár korunami v kapse bez znalosti normálního života ve světě, kde je velká šance, že ujedou. Kam se asi vrátí? Do rodiny, která nikdy nefungovala? Hrozí bezdomovectví, drogy, prostituce.

Proto se je snažíme ještě na základní škole motivovat, aby se začaly trochu lépe učit. Pomáháme jim s doučováním a taky, aby se zorientovaly, co by chtěly dělat. Aby měly možnost zjistit, co je v životě čeká, aby si vyzkoušely brigádu. Začali jsme spolupracovat se společností Accenture, a pak vznikl i projekt New Job New Life.

A navíc individuálně podporujeme mladé lidi ve studiu na vysokých školách. Akorát je pak smutné, když na promoci přijde s mladým člověkem cizí teta z nadace a ne někdo z rodiny. Na druhou stranu je pravda, že právě tyto konkrétní příběhy nejvíce mluví!

MY89: Od doby, kdy Tereza Maxová dostala v letadle první velký šek, uplynulo dvacet let. Je v dnešní době snazší přesvědčovat lidi, aby finančně přispěli? A je to jiné v Česku a zahraničí?

Je to velký rozdíl. V Česku to nemáme v DNA. Ačkoliv jsme jako národ velmi solidární, a když se něco děje, například nějaká katastrofa, dokážeme se semknout a pomoc jeden druhému. Ale není to tak, že jsme k dárcovství od malička vedeni. V tom máme co dohánět.

Vidím to v mezinárodních školách, tam fungují od prvních tříd charitativní bazárky, zapojují se celé rodiny. Děti něco odpracují a svůj malý výdělek darují potřebným. Vlastně v nich společnost pěstuje vědomí, že by v životě měly něco dokázat, pracovat, a tím pádem i pomáhat. To je hrozně důležité.

Ale věřím, že po krůčcích nastane změna i u nás. Přemýšleli jsme, jak na to, a chystáme se oslovit ke spolupráci i české školy. Doufám, že na to budou slyšet. Rádi bychom zapojili děti do projektu Teribear hýbe Prahou.

Myslím si, že je to správná cesta pracovat právě s mladými lidmi nebo dětmi, které mají chuť pomáhat. Někdy je třeba je jen trochu postrčit, seznámit s příběhy, nadchnout je pro pomoc.

MY89: Říkáte, že na Západě jsou k dárcovství lidé vychovávání od narození, kde se to ale v devadesátých letech minulého století vzalo v Tereze Maxové, krásné, chytré, úspěšné ženě? Vedli vás k tomu doma?

Moje první zkušenost, kdy móda pomáhala, byla charitativní přehlídka v roce 1992 na pomoc lidem nakaženým HIV. V naší branži jsme každá někoho s touto nemocí znala. O to to celé bylo osobnější a týkalo se nás to.

Tehdy Gery Keszler, který byl make-up artista, zorganizoval ve Vídni přehlídku, na kterou jsme přijely. Tenkrát byl AIDS tabu a nikdo nečekal, že modelky jako Claudia Schiffer, Carla Bruni, Naomi Campbell se za toto téma postaví. Výtěžek z přehlídky šel na boj proti AIDS.

Dodnes jezdím na Lifeball pomáhat, ale už to není lokální akce jako na začátku, má mezinárodní rozměr. Jejím hostem je často Bill Clinton a další světové osobnosti.

Teribear hýbe Prahou, akce, která pomáhá a baví zároveň, v roce 2016 zamíří do regionů. Foto: archiv NTM

Teribear hýbe Prahou, akce, která pomáhá a baví zároveň, v roce 2016 zamíří do regionů. Foto: archiv NTM

V té době jsem žila v Americe, kde bylo zvykem na konci roku vypsat šek a poslat ho nějaké neziskové organizaci. Akorát mě už tehdy mrzelo, že se vlastně žádná z těch organizací neozvala zpět, nedala vědět, jestli ty peníze přišly, nebo aspoň nepoděkovala. Já vím, člověk by díky neměl čekat, ale na druhou stranu, nic to nestojí. Tak jsem si řekla, než dávat dary neosobně v Americe, pomůžu konkrétně v Česku.

MY89: Tehdy jste přišla poprvé do kojeneckého ústavu v pražské Krči?

Ano. Víte, když žijete ve světě, kde vás každý obdivuje, žijete v luxusu, cestujete, jste středem pozornosti, a pak přijdete na místo, kde najdete zapomenuté dětské osudy, tak nemůžete odejít. Cítila jsem hroznou nespravedlnost, bylo to pro mě nepochopitelné, ale nechtěla jsem jen dát pár korun, říct: chudáci děti, a zavřít zase dveře.

MY89: Kdo vás tam pozval?

Nikdo. Já prostě zazvonila a řekla, že chci pomoci. No, s moc velkou důvěrou jsem se zpočátku nesetkala. Říkali si: mladá holka, modelka, chce si to tu prohlédnout, chce si vybrat dítě k adopci, je jenom zvědavá?

ČTĚTE: VÍTĚZSTVÍ LINKY BEZPEČÍ V NEZISKOVCE ROKU JE SLOŽENO Z DESETI MILIONŮ HOVORŮ OD DĚTÍ V NOUZI

Ale tím, že jsem vytrvalá, a dokonce jsem se rozhodla tam pracovat, tak jsem je přesvědčila, že to myslím vážně. A klidně přiznám, že jsem se po těch pár dnech rychle a ráda vracela do světa modelingu. Obdivuji dodnes všechny sestřičky, které za to málo peněz odvádějí skvělou práci. Mnohé to mají to jako poslání. Já si řekla, že jim na pomoc raději vydělám po svém… A také upozorním na příběhy, které stojí na okraji zájmu.

MY89: Když se ohlédnete za dvaceti lety fungování Nadace Terezy Maxové, co se nejvíc podařilo?

To je těžká otázka. Žádný rok nebyl převratný a přece v určitém ohledu všechny. Vše se vyvíjelo postupně a chci věřit, že správně. Spíš si říkám, že je to super, že jsme pořád stejná parta lidí, stejně nadšená pro práci, a že za námi stojí příběhy konkrétních lidí, kterým jsme pomohli změnit život k lepšímu. To i mě táhne dál.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Ilustrační foto: Pixabay
Předchozí článek

Přehledně: TOP 150 českých nadací a fondů

foto:  web hotelu Magdas
Následující článek

Sociální byznys, který má smysl. V hotelu Magdas se o hosty starají uprchlíci

Petra Horáková

Petra Horáková

Petra Horáková se dlouhodobě věnuje tématu odpovědného podnikání. Byla u startu pravidelných příloh Hospodářských novin věnovaných oblasti CSR, účastní se i odborných konferencí a diskusí. Čtyři roky se věnovala projektu TOP 25 žen českého byznysu. Petra začínala svou novinářskou dráhu v polovině 90. let jako redaktorka ostravské přílohy deníku MF DNES.