CharitaCSRKomunityNeziskový světOdpovědná rodinaOdpovědný životSociální podnikyTémata

U stolu bývá dvacet lidí. Tak slaví Vánoce Vopelákovi z Armády spásy

Ona pochází ze Suchdolu nad Odrou na Ostravsku, on z Prahy. On do Armády spásy přišel z byznysu, ona – kromě krátké zastávky v pražské Nemocnici na Homolce – tam pracuje přes dvacet let. Pavla a Jakub Vopelákovi pracují ve vedení této křesťanské organizace, která pomáhá po celé republice především lidem v nouzi, lidem bez domova.

V momentě, kdy chce někdo vyjádření k situaci lidí bez domova, většinou vytočí Pavlino nebo Jakubovo číslo. Armáda spásy má pověst organizace, která o těchto lidech ví hodně a dokáže pomoci. Oba jsou věřící, ale cesta do neziskové organizace byla u každého jiná.

Zatímco tisková mluvčí neziskové organizace Pavla Vopeláková poprvé přišla do azylového domu v šestnácti na brigádu, její muž Jakub, ředitel fundraisingu, si vyzkoušel různé životní role – ať už tu byznysovou, nebo duchovní.

ČTĚTE: ARMÁDA SPÁSY OTEVŘE SOCIÁLNÍ BUTIKY, ZAMĚSTNÁ V NICH LIDI BEZ DOMOVA

A jak se seznámili? „To jsem ještě byla ředitelkou v azylovém domě v Ostravě, ale první rande jsme měli až po dlouhé době v Praze, tehdy mi zrovna národní ředitel řekl, že potřebuje, abych druhý den nastoupila na Ústředí Armády spásy v hlavním městě,” vzpomíná devětatřicetiletá žena.

Když to Jakubovi řekla, už na prvním rande bylo jasné, že tohle bude setkání na celý další život. Konečně, třeba za povodní na začátku milénia, kdy se znali spíše mlhavě, dělali pár vesnic od sebe, aniž by to věděli, to samé – koordinovali pomoc.

MY89: Jaké to je, když pracujete spolu?

Vopeláková: To je dobrá otázka, ale my spolu vlastně neděláme, kolikrát se spolu celý den nevidíme. A navíc na stejných projektech moc dělat nemůžeme, protože já mám spíš intuitivní přístup a rychle se rozhodnu, kdežto Jakub je bádavý typ a napřed musí vše probrat, než k výsledku dojde. A samozřejmě jsme jeden vůči druhému přísnější než na ostatní.

Vopelák: Občas je to slyšet (směje se).

Manželé Vopelákovi s Šimonem a Emmou. Foto: archiv rodiny

Manželé Vopelákovi s Šimonem a Emmou. Foto: archiv rodiny

MY89: Nebývá zvykem, aby ve firmě pracovali spolu manželé, pokud podnik není rodinný…

Vopeláková: Ale v Armádě spásy je to přesně naopak. Pokud jsou to důstojníci, jsou to manželské páry v devadesáti procentech. Naši národní velitelé jsou také manželský pár. Ve vedení je nás sedm.

Je to logické, protože se často důstojníci stěhují, a tak je lepší, když jdou společně. Dříve to bylo vyloženě tak, že důstojníci si mohli brát zase jenom důstojníky, právě kvůli provozním věcem. V některých zemích to tak ještě je, ale v Evropě už to neplatí.

MY89: Jak dlouho?

Vopeláková: Asi šest let. Ale ten druhý z páru musí souhlasit s tím, že pokud důstojník bude převelen, bude ho následovat.

MY89: Skutečně fungujete jako klasická armáda?

Vopeláková: Ano. Pro členy a důstojníky. Ale my dva jsme sice členové církve, ale zároveň jsme civilní zaměstnanci, takže kdybychom se rozhodli, po klasických dvou měsících výpovědní lhůty můžeme odejít. A nic by se nedělo, ani kdybychom změnili církev, mohli bychom zůstat dále jako zaměstnanci. V tom se již mnohé změnilo.

Z byznysu do nezisku

MY89: Jakube, vy jste přišel do Armády spásy z byznysu. Není úplně běžné, aby člověk z korporátní sféry přešel do neziskovky. Proč jste to udělal?

Vopelák: Ta historie je trochu složitější. Ve třiadvaceti jsem začínal ve Škodovce v Mladé Boleslavi na lince jako kontrolor, jako člověk nevěřící, úplně obyčejný kluk. Byl to ten rok, kdy automobilku převzal Volkswagen. Ale ta monotónní práce mě ubíjela a přemýšlel jsem, co dál.

Pavla Vopeláková, tisková mluvčí Armády spásy, manželka Jakuba (39)

Pochází ze Suchdolu nad Odrou na Ostravsku. Do Armády spásy přišla ještě jako studentka gymnázia na brigádu. Od roku 2002 byla ředitelkou ostravského azylového domu pro ženy a matky s dětmi, od roku 2004 je v Praze, kde působí jako tajemnice národního velitele a tisková mluvčí.

Za sebou má řadu zahraničních cest po Armádách spásy ve světě, byla v USA, v Kanadě, ale také v Nizozemsku, Maďarsku, Francii, Německu či Polsku. Dva roky pracovala ve Velké Británii.

Jakub Vopelák, ředitel pro fundraising Armády spásy, manžel Pavly (46)

Pochází z Prahy, ale  – jak sám říká – třináctkrát se stěhoval, jeho maminka byla kastelánkou na hradech a zámcích, takže pobýval na mnoha místech Česka.

Začínal ve Škodovce, pracoval v ústavu pro mentálně postižené, byl vězeňským kaplanem i headhunterem ve společnosti Touchdown. Od roku 2010 pracuje jako ředitel pro fundraising v Armádě spásy.

Zrovna v té době jsem uvěřil, stal se ze mě křesťan, a tak jsem chtěl pracovat v ústavu pro mentálně postižené. Řekl jsem jim, že nemám kvalifikaci a že tam budu dělat cokoliv, protože chci dělat něco, co má smysl.

MY89: Vzali vás?

Vopelák: Ano. Jako údržbáře. Studoval jsem zároveň teologii v semináři a stal se ze mě kazatel v Církvi adventistů sedmého dne, pak jsem byl vězeňským kaplanem.

ČTĚTE: NA MYŠLENKU DÁT PRÁCI LIDEM BEZ DOMOVA MĚ PŘIVEDL SYN, ŘÍKÁ ŠÉF ČESKÉHO SIEMENSU EDUARD PALÍŠEK

Jenže přišel rozvod a v roce 2004 jsem přešel do byznysu – nejprve do PR, a pak do personální firmy a stal se headhunterem. Tam jsem využil své komunikační dovednosti. Poznával jsem zajímavé lidi. A dařilo se.

Ale v roce 2009 přišla krize, a ačkoliv jsem byl úspěšný, atmosféra ve firmě mě přiměla zase jít někam jinam. Já se prostě nemůžu soustředit jen na ekonomické výsledky, i když jsem v obchodě dobrý, potřebuji, aby měla práce hlubší smysl, aby mě naplňovala.

MY89: A napadla vás Armáda spásy?

Vopelák: To byla trochu náhoda. V Armádě spásy zrovna uvažovali o tom, že je nutné se systematicky věnovat fundraisingu. Věděl jsem, jak tato organizace funguje. Konečně, už jsem tehdy byl společně s Pavlou i člen církve. Takže slovo dalo slovo a já nastoupil.

MY89: A nedivili se pak lidé z byznysu, že jim volá Vopelák a ozývá se jako Armáda spásy?

Vopelák: To ano. Navíc psal se rok 2010 a ekonomická situace v zemi nebyla právě růžová. Takže se ptali i na to, zda jsem si to dobře rozmyslel. Ale já jsem byl přesvědčen, že ano, i když to samozřejmě naši rodinu ovlivnilo – v dobrém, i v tom, že těch peněz bylo samozřejmě najednou mnohem méně.

Vopeláková: Už jsme si prostě nemohli dovolit z jedné výplaty letět s celou rodinou na dovolenou. Ale bez toho člověk může dost dobře žít (směje se).

MY89: Vy jste v byznysu ale nikdy nebyla?

Vopeláková: Bylo mi šestnáct, studovala jsem gymnázium, když maminka začala pracovat v azylovém domě v Ostravě. Já jsem se šla za ní podívat, a už vlastně nikdy “neodešla”. A vyzkoušela jsem si v Armádě asi všechno, mytím nádobí počínaje…

Po deseti letech, v roce 2002 jsem se stala ředitelkou onoho azylového domu pro ženy a matky s dětmi. A za dva roky nato jsem odešla poměrně rychle do Prahy, ale o tom jsem už mluvila, byl to ten rok, kdy jsme měli s Jakubem první rande.

Čtyři děti a maraton

MY89: Je celý váš život spojený s Armádou spásy, nebo máte i nějaký soukromý život?

Vopelák: Někdy si myslíme, že ne.

Vopeláková: Občas říkám Jakubovi, vždyť jsem 23 let v armádě, stejně bych už nikdy nic jiného dělat nemohla.

MY89: A rodina?

Vopelák: Mám dvě děti z prvního manželství a obě žijí s námi, protože dcera i syn studují v Praze. A pak máme společně osmiletého Šimona a čtyřletou Emmu.

MY89. Můžu mít osobnější otázku? Jaké to je pro Pavlu vychovávat čtyři děti?

Vopelák: Obě mé děti k nám přišly až při nástupu na střední školu. Takže to nebylo od začátku.

Vopeláková: Ale znám Kubu a Aničku od šesti, potažmo osmi let. Takže jsme měli vztah vybudovaný. Jasně, že to není vždy lehké, ale to není ani s vlastními dětmi. Když se Anna stěhovala před čtyřmi lety k nám, tak se mi zrovna narodila Emma. Takže jsem tehdy z jednoho dítěte měla najednou tři.

MY89: Jak dlouhou jste byla na mateřské?

Vopeláková: Asi sedm dní.

Vopelák: Zaměstnavatel by to umožnil, ovšem, jsou lidé, kteří bez práce nemůžou být…

Vopeláková: Dělala jsem hodně z domu. A do těch šesti, sedmi měsíců je to vlastně pohoda. Náročnější to pak je od roku do dvou, než je možné se s dětmi trochu domluvit. Ale je pravda, že mě v práci potřebovali, takže mi vytvořili skvělé podmínky – mám velmi flexibilní pracovní dobu.

A teď už je to dobré, protože Emma už minimálně třikrát týdně ve školce spí, takže tu můžu být déle. Ale jinak děti vyzvedávám v jednu, jsem s nimi a pracuji večer a v noci. To zná asi každá pracující máma.

Vopelák: Proto je teď výhoda, že pracujeme spolu a můžeme si vše lépe plánovat a koordinovat. Je to samozřejmě i tím, jako v každé jiné firmě, že pracujeme oba ve vedení. To je samozřejmě výhoda. A koneckonců, práci za nás nikdo další neudělá.

MY89: A kdy máte čas sami na sebe?

Vopelák: Já jsem se dal před čtyřmi lety na běhání. Manželka mi to teď spočítala, že jsem za tento roku naběhal už tisíc kilometrů, což je asi nějakých sto hodin o samotě.

MY89: Běhal jste i s kočárkem?

Vopelák: Jo, dvakrát…

MY89: Kolik maratonů jste už uběhl?

Vopelák: Čtyři. Běhání mě baví, vážně si přitom odpočinu. Při tom tempu, v němž jako rodina pracujeme a žijeme, je to pro mě opravdu vzácný a úžasný čas. Představte si mít hodinu jen pro sebe, hlavu vypnout a běžet…

Vopeláková: Také mě lákali, abych začala běhat. Já ovšem od základní školy dlouhé běhy nesnáším. Ale začala jsem. Když chci uběhnout více, jdeme spolu. Ale jinak si to také raději užívám sama. Samozřejmě, neběhám maratony, nejvíce jsem běžela čtrnáct kilometrů.

Lidé bez domova

MY89: Letos jste součástí jednoho z velmi uznávaných CSR projektů – zaměstnávání lidí bez domova v Siemensu. Co to znamenalo pro vás?

Vopelák: Je to skvělá první vlaštovka tohoto druhu. My sami zaměstnáváme 160 našich klientů ročně, ale tohle je přesně ta cesta, jak je posunout dál. A opravdu nevím o tom, že by někde na světě podobný projekt fungoval.

Vopeláková: Ano, je to asi první velká korporace, která do toho šla.

Z rodinného výletu. Foto: archiv rodiny Vopelákových

Z rodinného výletu. Foto: archiv rodiny Vopelákových

MY89: Pomáhá i to, že vaši klienti už mají nějaké pracovní zkušenosti a návyky, když pracují u vás?

Vopelák: Jistě, bez toho by to vlastně nešlo. Do klasického zaměstnání by neměl nastoupit člověk přímo z ulice, to by asi nevyšlo. Proto vybíráme už lidi, kteří nějakou zkušenost mají a jsou připravení přejít do běžného způsobu zaměstnávání.

MY89: Jak s nimi pracujete?

Vopeláková: To je alfa omega toho, co děláme. Máme socializační, volnočasové, pracovní a duchovní programy. Konečně, i pro Siemens jsme mohli připravit metodiku, jak s těmi lidmi pracovat.

Víte, zakladatel Armády spásy William Booth založil v Anglii na konci 19. století první fabriku na výrobu sirek s nezávadným fosforem a nastavil laťku nových pracovních podmínek, které tehdy po celé zemi byly naprosto hrozivé i pro ženy a děti.

ČTĚTE: NAJEDNOU MÁ PRÁCI I BYDLENÍ. RESTART FIRMY SIEMENS VRÁTIL MUŽE BEZ DOMOVA DO ŽIVOTA

Bojoval vlastně proti všem, ale nakonec to dokázal – byly uzákoněny lepší pracovní podmínky, a když to byla norma pro celou Anglii, tak tu fabriku zavřel, protože docílil toho, co chtěl.

Je to prostě o odvaze jít do neznámých vod.

Mezinárodní Vánoce

MY89: Jak slavíte Vánoce?

Vopelák: Hekticky. Manželka má ráda více lidí u stolu. Tipněte si, kolik vás u stolu bývá?

MY89: Kolem dvaceti?

Vopelák: Přesně.

Vopeláková: Ale to je přeci normální.

Vopelák: A nám se to opravdu prolíná s prací, protože u našeho stolu nechyběli nikdy naši zahraniční kolegové. A je to vtipné, protože my slavíme 24. prosince, oni o den později, ale byli vždy rádi, že byli s námi a měli vlastně dvoje Vánoce. V garáži máme složených dalších deset židlí a stůl…

Vopeláková: Já už rodiče nemám. Takže pro mě jsou přátelé rodina, potřebuji je k životu. Ideálně bych měla neustále dům plný lidí.

Vopelák: Asi bych musel více běhat…

MY89: A akce o Vánocích?

Vopeláková: V azylových domech je  štědrovečerní večeře pro všechny, ve dvanácti městech. Teď přibyl azylový dům ve Frýdku-Místku. Máme 1750 lůžek po celé zemi, a zvlášť v zimních měsících jsme plní. Když je velký mráz, otevíráme i program volná židle na přespání v denních centrech.

MY89: Jezdíte i do azylových domů na Štědrý den?

Vopelák: Teď už méně. A ne samozřejmě do všech.. Jen v pražském azylovém domě je Štědrý večer na etapy, vydáme čtyři sta štědrovečerních jídel.

Navíc ve vánočním týdnu vydáváme další čtyři stovky balíčků pro lidi bez domova, kteří jsou na ulici a nejsou s námi v tak těsném kontaktu. A vždycky jsme oba do něčeho zapojení, a leckdy ne kvůli práci, ale protože jsme prostě členy církve a bereme to jako křesťanskou povinnost.

MY89: Nedávno jste dělal dobrovolníka v Národní potravinové sbírce v hypermarketu Tesco na Smíchově…

Vopeláková: Nejprve jsem tam jela já, zprvu jen na rozhovor pro Českou televizi, ale už jsem si vzala zástěru a zůstala, a odpoledne mě vystřídal Jakub.

Víte, do té doby, než se narodil Šimon, jsem všechny Vánoce trávila v Armádě. Když jsem ještě dělala ředitelku v ostravském Azylovém domě, tak jsem přijížděla domů v sedm večer, přejezená salátu, a moje maminka to hodně těžce nesla.

ČTĚTE: BEZPŘÍSTŘEŠNÍCI. 50 OSUDŮ (Z) ULICE NA 290 STRÁNKÁCH KNIHY TERÉNNÍHO PRACOVNÍKA

Takže se vždy snažím udělat zázemí a pohodu těm, kdo k nám po práci na Štědrý den přicházejí. A mé zelňačce vážně nikdo neodolá…

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on Twitter
Předchozí článek

Česká spořitelna nabízí dárcovskou aplikaci, pár korunami pomůžete při každé platbě kartou

Následující článek

Blíží se svátky, tak pozor na alkohol. Hlavně u dětí!

Petra Horáková

Petra Horáková

Petra Horáková se dlouhodobě věnuje tématu odpovědného podnikání. Byla u startu pravidelných příloh Hospodářských novin věnovaných oblasti CSR, účastní se i odborných konferencí a diskusí. Čtyři roky se věnovala projektu TOP 25 žen českého byznysu. Petra začínala svou novinářskou dráhu v polovině 90. let jako redaktorka ostravské přílohy deníku MF DNES.